Život po smrti – 1. část

Skrz temnou úzkou uličku, která byla plná odpadků a všelijakých výkalů, se prodírali dva muži. Jeden z nich byl asi 45 let stár a měl na sobě kněžské roucho. Druhý muž měl asi 30 let a oblečen byl ve věru prazvláštním oděvu. Celé jeho tělo totiž zakrývala dlouhá černá sutana, která onomu muži zakrývala vše. Snad jen oči byly vidět.

To ovšem nebylo vše. Ten muž měl po celé té sutaně připevněné nějaké malé, ale jistě velmi ostré předměty. Každý z těch předmětu byl od sebe vzdálen tak deset centimetrů. Měl je na nohách, rukách i na břiše.

Muž v kněžském rouchu od sebe znechuceně odkopnul dorážející krysu a pak řekl: „Vím, že chcete pro náš rozhovor klid, že nechcete být nikým rušen, ale tohle se mi zdá jako velmi odporné místo a jde z něj strach.“

Zahalený muž však neřekl jedno jediné slovo. Uličkou se zčistajasna prohnal ledový závan větru, který knězi profoukl skrz jeho skromný šat. Ten se otřásl a zeptal se znovu, ale tentokrát už ne s tak sebejistým hlasem: „Kam to jdeme, kdo vůbec jste?“

Tajemný muž znova nic neřekl a kněze se čím dál tím víc zmocňovala nervozita. Samozřejmě věděl, jaká hrůzná tajemství obestírají celou tuhle uličku. šeptalo se, že si tu dávají dostaveníčka pekelné bytosti, že se tu čas od času odehrávají strašlivé orgie. Tak děsivé, že je nikdo nedokáže popsat.

Všichni ti, kteří se o tom doslechli, se vždy pokřižovali a tomu místu se vyhýbali. Avšak i přes všechna varování, které jim kněží vštepovali, se v té uličce objevovala stále nová těla můžu i žen. Mrtvých žen se zde objevovalo více – byly tu děvečky, služebné satanových vábitelek, ale občas i dvorní dáma či dítě.

Kněz prudce zavrtěl hlavou a násilně vyhnal tyto myšlenky ze své hlavy. Pomohl mu k tomu i hlas jeho průvodce, který řekl: „Jsme na místě.“

Kněz se při zvuku jeho hlasu zachvěl. Byl to hluboký zvučný hlas a on cítil z jedné jediné věty, že ten muž všeho dosáhne. Proto polknul a pak téměř neslyšitelně zamumlal: „Kde to jsme?“

„Pojďte za mnou,“ byla zas mužova jediná věta.

Kolem kněze se znovu prohnal ledový závan a zaváhal. Muž v kutaně se zastavil. „Proč nejdete dál, synu Boží?“

Kdyby kněz nebyl tak vystrašený, jistě by si všimnul ironického tónu. Dřív než stačil cokoliv říct, nedaleko od nich se ozvalo táhlé vytí. Kněz sebou trhl, ale to už se ozvalo druhé, třetí a čtvrté zavytí. Jakoby se to ozývalo stále blíž a blíž!

Sepjal tedy ruce a počal šeptat modlitby. Muž v kutaně ho upřeně pozoroval, ale nic neříkal. V knězi mezitím pomalu ale jistě klíčila pochybnost. Ano. Slibovali mu, že ho zavedou na místo, které ještě nikdo nikdy neviděl a které skrývá mnohé tajemství, jenž čekají na toho, kdo je odhalí.

Kněz byl však čím dál tím míň přesvědčen, že on je tím vyvoleným. Toužil sice po slávě a bohatství, ale ne za cenu svého života. Udělal tedy dva kroky vzad, ale muž v kutaně udělal tři a než se mohl kněz obrátit na útěk, pravou rukou mu stisknul levou paži.

„Snad se nebojíš, Boží služebníku?“ zeptal se tiše, ale ledově.

Kněz se pokusil ze sevření osvobodit, ale muž ho držel velmi pevně. „Já..tedy..,“ kněz byl tak vyděšený, že nedokázal najít žádná vhodná slova.

„Přece bys neodešel, když už jsi tak blízko?“ Slova tajemného muže, zněla vyděšenému muži výhrůžněji, než bylo myšleno.

Kněz znovu polknul, ale přinutil se odpověďet: „Musím se vrátit do kostela. Lidé už na mě čekají.“

„Odpuštění, které jim udělíš, bude za jejich poslední peníze, že?“

Kněz se ošil. „To není pravda!“

„Mlč! Sám bys potřeboval odpuštění aspoň u čtyř zpovědnic!“

„Pusťte mě!“ zaskučel kněz, když už bolest nedokázal vydržet. „Pusťte mě, pusťte mě!“

Druhý muž se k němu naklonil tak blízko, že si kněz poprvé pořádně všimnul jeho očí. Jak do nich tak hleděl, začal si uvědomovat, že jsou nejen ostře hnědé, ale také pronikavé. Už už se od nich chtěl odtrhnout, ale v tom se ty oči staly červené!

Sevření pustilo, kněz udělal krok zpět a zakoktal: „Kdo…kdo proboha jste?“

Muž si místo odpovědi sundal kutanu a kněz se spatřil vysokého muže s hnědými vlasy, červenýma očima a ostře řezanou tváří.

„Kdo jste?“ zeptal se kněz znovu.

„Stvořitel nového života,“ prohlásil muž a poté mu na každé straně ú;st vyrostly dva ostré zuby.

„Pán temnot,“ zašeptal v posvátné hrůze kněz. Roztřásly se mu ruce, rozklepaly se nohy a pokusil se udělat další krok vzad.

Muž se nehýbal, to knězi dodalo odvahu, ale jakmile udělal ještě jeden krok, ozvalo se ze všech stran vrčení a kněz spatřil čtyři velké černé psy.

„Pekelní psi,“ pokřižoval se znovu.

V tom ten muž udělal ke knězi několik kroků. „Jsi první,“ řekl jen, uchopil zkoprnělého kněze, přitáhl si ho k sobě a pak se do něj zakousnul.

To kněze vzpamatovalo, ale bylo již příliš pozdě. Pár temnot sál a sál. Když skončil, odstoupil od něho a kněz se zhroutil k zemi. Pak se rukou dotknul svých čerstvě zakrvácených rtu a po chvilce řekl: „Je váš!“

Ani jede ze psů nezaváhal a vrhli se na kněze. Ten byl tak slabý, že se nedokázal bránit. Několik minut se ozývaly zoufalé výkřiky a zvuky jako když se trhá maso. Pak všechno utichlo.

„Byli jste výborní,“ pochválil je pán, zanechal psy rvát se o zbytky masa a odešel.

***

Alan spal velmi neklidným spánkem, každou chvíli se musel převracet. Zdál se mu totiž sen, který nemohl být nazýván obyčejnou noční můrou protože to, co se mu zdálo, bylo něco strašného.

Viděl dva muže. Jeden z nich byl oděn v kněžský šat a druhý v kutaně, která mu zakrývala tvář. Jen jeho oči vidět byly a jak si Alan mohl povšimnout, měly pronikavě hnědou barvu.

Muži někam šli, ale to místo, ta ulice, to zcela jistě nemohlo být v jeho době. Nikde totiž neviděl žádné lampy, uličky byly ú;zké a plné odpadků a různých výkalů. Kněz čas od času cosi řekl, čemuž ale Alan nerozuměl.

Byla to totiž řeč, kterou už jistě kdysi slyšel, ale nedokázal si ji vybavit. Ten druhý muž mluvil jen velmi málo. Nakonec došli na nějaké trochu rozsáhlejší prostranství. Alan si všiml, že je kněz stále víc nervózní, zatímco ten druhý muž působil neuvěřitelně klidným dojmem.

Pak kněz znovu cosi říkal a v jeho hlase se ozýval strach. Druhý muž cosi opáčil a v jeho hlase se naopak ozýval silný nádech ironie. Kněz poté začal couvat dozadu, ale v tu chvíli ho ze všech stran obklíčili čtyři velcí psi.

Ti na kněze zuřivě štěkali a cenili na něj své ostré bílé zuby. Alan zavrtěl hlavou, převalil se na druhou stranu, ale ať dělal co dělal, toho snu se nedokázal zbavit. Vše se to znovu a znovu vracelo.

Kněz se celý klepal a na něco se toho druhého muže ptal. Ten však nic neřekl. Místo slov si sundal kutanu a Alan spatřil vysokého muže, jehož hnědé oči se náhle staly rudě červenými.

Kněz zavřísknul, ale byl tak ztuhlý děsem, že se nedokázal jakkoliv pohnout. Druhý muž si tedy kněze přitáhnul k sobě A na každé straně ú;st mu vyrostly mu vyrostl jeden ostrý špičák. Naklonil se ke knězi a zakousnul se do něj. Několik vteřin si ho vychutnával, sál jeho krev a pak od něj odstoupil a zesláblý kněz dopadl na zem. Pokusil se vstát, ale byl na to příliš slabý.

Muž si přejel rukou po zakrvácených rtech a pak řekl: „Je váš!“

Co následovalo dál už Alan neviděl, protože se silou vůle donutil probudit. Několik vteřin přerývavě dýchal a pak, když se jakžtakž uklidnil, si uvědomil, že je zpocený a celý se třese. To však nebylo vše. Došlo mu, že na svých rtech cítí příchuť krve. Rukou se jich dotknul, ale ty nebyly popraskané, do jazyka se nekousnul, tak odkud se ta krev vzala?

Znovu se dotknul rtů. Úplně přesně jako ten muž v jeho podivném snu. Zavrtěl hlavou. Je jen zmatený. To se občas stává, když se člověk probudí po těžké noční můře. Pomalu tedy vstal. Chtěl přejít pokoj, ale v tom se mu zatočila hlava a proto se raději posadil zpět na postel.

„Raději se na té posteli ještě chvíli zdržím,“ zamumlal sám k sobě.

Chvíli tam tedy jen seděl a zíral do zdi. Když už mu bylo konečně lépe, zvednul se a odešel do koupelny. Kdyby se býval více soustředil, došlo by mu, že je v jeho pokoji neobvykle silný zápach a že postel na místě, kde měl obvykle nohy, je plná krve. Velmi čerstvé krve!

***

Dva muži kolem 30 let kráčeli po prašné cestě. Soudě podle jejich obnošených šatů, které byly na mnohých děravé, to byli nějací nádeníci. Kdyby je kdokoli potkal, nejspíš by mu bylo jasné, že tito lidé opustili své místo bez dovolení svého pána, či něco ukradli nebo někoho zabili.

Jeden z nich byl v obličeji velmi bledý, ruce měl zpocené a jeho oči těkaly každou chvíli z jedné strany na druhou. Oproti němu působil druhý muž vyrovnaným, ne-li sebevědomím dojmem.

Kráčel pevným krokem a v jeho modrých očích se zračilo jisté odhodlání. V tom ustrašený muž uchopil druhého muže za paži a přinutil ho zastavit.

„Co je?“ zeptal se podrážděně a svoji ruku osvobodil.

„Vím, že potřebuješ peníze, jinak tvá žena zemře, ale já tě zapřísahávám, ve jménu Pána, panny Marie a syna Božího, otočme své kroky a vraťme se do vesnice.“

„Pán, Pán, Pán…ten mi nepomohl! Nikdo z těch tří mi nikdy nepomohl, když jsem je nejvíc potřeboval!“

Druhý muž od něj odstoupil a hluboce se pokřižoval. „Máš zahořklou mysl bolestí a zoufalství, jinak bys něco tak rouhačského nikdy neřekl!“

Jeho společník se ušklíbl. „Ano. Mám zatemněnou mysl, ale jen kvůli tomu, že náš Pán mi nechal umřít tři děti a nevyslyšel mou jedinou modlitbu!“

„Přestaň! Náš Pán je milosrdný a jestli nechal zemřít tvé děti, musel k tomu mít dobrý důvod!“

„Mlč!“ vykřikl druhý muž.

„Ne! Já ti nedovolím, abys jakkoliv hanil našeho Pána! Ty, který tak nestoudně obcuješ se ženami, které k nám seslal samotný ďáběl, a tvá žena prodává své tělo jen proto, abyste měli co jíst! Je posednuta ďáblem a já to jdu ihned zvěstovat!“

„To neuděláš! Jsme přece jako bratři!“

„Ale udělám,“ potvrdil jeho přítel, který už necítil strach, neboť věřil, že jeho kroky řídí Pán.

„To tedy neuděláš!“ vykřikl muž a v ruce se mu objevil řeznický nůž. „Nedovolím ti, aby jsi mě nebo mé žene, která potřebuje léky, jakkoliv ublížil!“

Druhému muži po tváři přeběhl záchvěv strachu, ale ten zas vzápětí přešel. „Chtěl jsem zachránit tvojí hříšnou duši, ale jak vidím, jsi už definitivně v osidlech ďáblových a není pro tebe záchrany!“

Otočil se a odcházel, když ho ten druhý muž zezadu probodl. Zasažený muž zachrčel, z ú;st mu vytryskl proud krve a poté se skácel k zemi. Vrah se přinutil ke klidu a sklonil se k mrtvému. S prudkým škubnutím vytrhl z těla svého přítele nuž a chvíli si ho prohlížel. Nůž byl celý od krve a čím déle na něj hleděl, tím víc byl krví fascinován.

Pohlédl na nehybné ležícího muže a poté se zas vrátil k noži, na jehož ostří se stále leskla čerstvá krev. Zaváhal, ale pak krev z slíznul. Nejprve se otřásl, ale když si líznul podruhé, projel mu tělem nepopsatelný pocit rozkoše.

Byl to ten druh rozkoše, ke které ho nemohla přivést sebelepší žena. Zhluboka se nadechl. „Jestli takovou rozkoš poskytuje služba u ďábla, tak ji s radostí přijímám“

Chtěl pokračovat v cestě, ale po chvilce ho tajemné nutkání přemohlo a on i s nožem poklekl k mrtvému a říznul ho do tepny na zápěstí. V okamžiku, kdy se vyhrnula krev, začal sát.

Tomu ovšem nestačilo, a tak mrtvého říznul i do krku a teprve proud nové krve ho dostatečně nasytil. Když vstal, stékala mu krev jeho přítele po bradě, krku, i po oblečení. Když to místo opouštěl, utvořila se kolem jeho mrtvého přítele velká krvavá kaluž.

***

Tři muži oblečeni v prostý městský šat se tiše kradli skrz velký a zřejmě opuštěný hřbitov. Mohlo jim být tak 30 až 40 let. Nejmenšímu z nich byla zima. Třásl se, zuby mu drkotaly a nebylo to jen chladnou nocí.

Ovšem snažil se, aby si toho nevšimli. Ti dva by si však nevšimli ani toho, kdyby ho začal kdosi zaživa párat. Byli totiž tak zaujatí svou tichou rozmluvou, že si nevšímali ničeho jiného.

„Ty pravíš, že víš, kde je ú;dajně pohřben Vlad III?“

„Ty my nevěříš? Zklamal jsem tě snad někdy?!“

„Ne to ne…ale říká se, že se Vlad jednoho dne kamsi vytratil a nikdo neví, co se s ním stalo.“

„Nikdo kromě mě!“ prohlásil pyšně jeho přítel.

„Nebuď tak vychloubačný.“

„Vše, co říkám, je svatosvatá pravda. I panenka Marie mi to může dosvědčit.“

„Psst! Neber do úst jméno Boží ženy, naší ochranitelky. Proč tam chceš vlastně jít?“

Radej se k němu naklonil a zašeptal: „Když jsem tam byl poprvé, viděl jsem v jeho rakvi stříbro, vzácné příbory, číše, kalichy a dokonce i zlato!“

Druhý muž na něj několik vteřin beze slova hleděl. „Ano…to ano,“ zamumlal nejistě Sirín a pak se pokřižoval. „Střez se takových myšlenek. Jsme lapkové, ale vykrádání hrobu je svatokrádež a za to půjdeme do pekla.“

Radej mávnul rukou. „Ale no tak. Pár stříbrňáku a pár zlatek lehce nabytých…“

„Ne! S tím já nechci nic mít společného!“

„Ale no tak, Siríne! Ani já a ani ty si nežijeme nejlépe, pomysli na svého bratra,“ a hlavou pokynul k třetímu muži, který se pomalu šoural za nimi a celý se třásl.

„Ano,“ zamumlal nejistě Sirín, „ale vykrádat cizí hroby je svatokrádež a ještě k tomu hrob samotného Vlada IIII.!“

„Pcha! Snad tomu nevěříš a i kdyby, já se ho nebojím…“

Sirín váhal, ale nakonec přikývl. Vidina bohatství ho přemohla a myšlenka, že se zbaví svého duševně chorého bratra, ho též hřála u srdce. „Dobře, dobře… jak je to ještě daleko?“

Radej se usmál. „Já věděl, že se rozhodneš moudře, příteli. Už jsme na místě!“

„Opravdu? Ale já nic nevidím!“ Sirín se zmateně rozhlížel kolem sebe, ale neviděl nic podezřelého.

Radej postoupil vpřed a odhrnul listí. Sirín vydechl ú;žasem. Ani ne tak kvůli zasazenému kříži, na kterém bylo vyryto: „Zde leží ten, který hanobil, ubližoval, týral. Ten, který odmítnul býti synem božím…“

Sirín, i když byl dopředu hnán lakotou, se zastavil. Tohle místo bylo jiné. Přestože tu byl zasazen jen jeden jediný kříž, přišlo mu, jako by tu bylo pohřbeno mnoho těch, kteří zemřeli násilnou smrtí.

V tom se místem prohnal ledový vítr, který se mu zahryzl do těla. Otřásl se. Radej si toho všimnul a zeptal se: „Co je, snad nemáš strach?!“

„Jistě, že ne. Jen tohle místo – zdá se mi ještě chmurnější, než místa, kterými jsme dosud prošli.“

Radej nad tím mávnul rukou. „To za chvíli přejde, když kolem sebe vidíš takové bohatství!“

„Asi ano,“ zašeptal nepřesvědčivě Sirín a ohledl se dozadu, kde spatřil stát svého bratra, který měl ve tváři onen nepřítomný výraz, který u něj viděl mnohokrát.

Sirín si povzdechl, ale pak řekl: „Když si od něj něco vezmu, nepřijde si pro to zpět?“

Radej se rozesmál pichlavým smíchem. „Ale no tak, nebuď přece hloupý! Mrtvý nevstávají z hrobu!“

„Ne asi ne, ale…“

„Bud si vem, co hrdlo ráčí nebo odejdi a jiní za to budou moc rádi. Pamatuj na svého bratra!“

„Já vím, já vím, ale kdyby se někdo dozvěděl, že okrádám mrtvého!“

„Kdo by se to asi tak dozvěděl? Sem nikdo nechodí.“

„Ale co řeknou, až u mě uvidí stříbrňáky?“

„O to se, bratře, nestarej,“ a pak Radejovi zasvítily oči, ale to už Sirín neviděl, protože se sklonil k pokladu, který se mu rozprostíral před očima. „Stříbrňáky, poháry, kalichy! Konečně si budeme moct žít pořádně, konečně nebudeme muset být ve špíně.“

Jeho bratr, který stál nedaleko od si, náhle něčeho povšimnul. Spatřil totiž, že Radejovi narostly dva ostré zuby a zezadu se přiblížil k nevědomému Sirínovi.

„Mummm. Jáá. Nuuu,“ snažil se chorý muž varovat svého bratra, ale ten ho nevnímal a lakotně hrabal stříbrňáky a zlaťáky. Jeho bratr se chtěl na Radeja vrhnout, ale nedokázal se odtrhnout od země.

„Neměj strach, na tebe taky dojde,“ prohodil k němu Radej a pak přiskočil k Sirínovi a než se ten na cokoliv zmohl, zakousnul se mu do krku.

„Unáh, hunáh!!!“ zakřičel bratr.

Sirín se mezitím snažil Raduje zbavit, ale nešlo to. Byl do něj příliš zakleslý. „Radeji, Radeji… co to děláš…, co to děláš?!“

Radej přestal sát. „Sytím se, příteli!“

„Pust mě! Co jsi zač? Já myslel, že jsi přítel…“

„To jsem, ale jsem také hladový.“ A poté se znovu do nebohého Sirína zakousnul. Sirín sebou ještě chvíli škubal, ale po chvilce ho Radej vysál a on padl k zemi mrtev. Radej se otočil, krev měl po celém obličeji.

„Za chvíli dojdu k tobě!“ Udělal však jen dva kroky, když se ozval jasný, hluboký hlas: „Toho nech ho pokoji!“

Raděj se otočil a poté poklekl a hluboko sklonil hlavu. „Jistě můj pane!“

***