Život po smrti – 1. část

Próza / 5.8.2007 /

První část mého cyklu vás zavede do Transylvánie patnáctého století, kde tajemný přízrak zabíjí lidi, saje jim krev a dělá z nich své následovníky. Kdo je onen záhadný muž? Je to snad sám Vlad Dracula? A proč má Flo, dívka ze současnosti, tak podivné živé sny?

15. března 1440, Transylvánie
Skrz temnou úzkou uličku, která byla plná odpadků a všelijakých výkalů, se prodírali dva muži. Jeden z nich byl asi 45 let stár a měl na sobě kněžské roucho. Druhý muž měl asi 30 let a oblečen byl ve věru prazvláštním oděvu. Celé jeho tělo totiž zakrývala dlouhá černá sutana, která onomu muži zakrývala vše. Snad jen oči byly vidět.
To ovšem nebylo vše. Ten muž měl po celé té sutaně připevněné nějaké malé, ale jistě velmi ostré předměty. Každý z těch předmětu byl od sebe vzdálen tak deset centimetrů. Měl je na nohách, rukách i na břiše.
Muž v kněžském rouchu od sebe znechuceně odkopnul dorážející krysu a pak řekl: „Vím, že chcete pro náš rozhovor klid, že nechcete být nikým rušen, ale tohle se mi zdá jako velmi odporné místo a jde z něj strach.“
Zahalený muž však neřekl jedno jediné slovo. Uličkou se zčistajasna prohnal ledový závan větru, který knězi profoukl skrz jeho skromný šat. Ten se otřásl a zeptal se znovu, ale tentokrát už ne s tak sebejistým hlasem: „Kam to jdeme, kdo vůbec jste?“
Tajemný muž znova nic neřekl a kněze se čím dál tím víc zmocňovala nervozita. Samozřejmě věděl, jaká hrůzná tajemství obestírají celou tuhle uličku. šeptalo se, že si tu dávají dostaveníčka pekelné bytosti, že se tu čas od času odehrávají strašlivé orgie. Tak děsivé, že je nikdo nedokáže popsat.
Všichni ti, kteří se o tom doslechli, se vždy pokřižovali a tomu místu se vyhýbali. Avšak i přes všechna varování, které jim kněží vštepovali, se v té uličce objevovala stále nová těla můžu i žen. Mrtvých žen se zde objevovalo více – byly tu děvečky, služebné satanových vábitelek, ale občas i dvorní dáma či dítě.
Kněz prudce zavrtěl hlavou a násilně vyhnal tyto myšlenky ze své hlavy. Pomohl mu k tomu i hlas jeho průvodce, který řekl: „Jsme na místě.“
Kněz se při zvuku jeho hlasu zachvěl. Byl to hluboký zvučný hlas a on cítil z jedné jediné věty, že ten muž všeho dosáhne. Proto polknul a pak téměř neslyšitelně zamumlal: „Kde to jsme?“
„Pojďte za mnou,“ byla zas mužova jediná věta.
Kolem kněze se znovu prohnal ledový závan a zaváhal. Muž v kutaně se zastavil. „Proč nejdete dál, synu Boží?“
Kdyby kněz nebyl tak vystrašený, jistě by si všimnul ironického tónu. Dřív než stačil cokoliv říct, nedaleko od nich se ozvalo táhlé vytí. Kněz sebou trhl, ale to už se ozvalo druhé, třetí a čtvrté zavytí. Jakoby se to ozývalo stále blíž a blíž!
Sepjal tedy ruce a počal šeptat modlitby. Muž v kutaně ho upřeně pozoroval, ale nic neříkal. V knězi mezitím pomalu ale jistě klíčila pochybnost. Ano. Slibovali mu, že ho zavedou na místo, které ještě nikdo nikdy neviděl a které skrývá mnohé tajemství, jenž čekají na toho, kdo je odhalí.
Kněz byl však čím dál tím míň přesvědčen, že on je tím vyvoleným. Toužil sice po slávě a bohatství, ale ne za cenu svého života. Udělal tedy dva kroky vzad, ale muž v kutaně udělal tři a než se mohl kněz obrátit na útěk, pravou rukou mu stisknul levou paži.
„Snad se nebojíš, Boží služebníku?“ zeptal se tiše, ale ledově.
Kněz se pokusil ze sevření osvobodit, ale muž ho držel velmi pevně. „Já..tedy..,“ kněz byl tak vyděšený, že nedokázal najít žádná vhodná slova.
„Přece bys neodešel, když už jsi tak blízko?“ Slova tajemného muže, zněla vyděšenému muži výhrůžněji, než bylo myšleno.
Kněz znovu polknul, ale přinutil se odpověďet: „Musím se vrátit do kostela. Lidé už na mě čekají.“
„Odpuštění, které jim udělíš, bude za jejich poslední peníze, že?“
Kněz se ošil. „To není pravda!“
„Mlč! Sám bys potřeboval odpuštění aspoň u čtyř zpovědnic!“
„Pusťte mě!“ zaskučel kněz, když už bolest nedokázal vydržet. „Pusťte mě, pusťte mě!“
Druhý muž se k němu naklonil tak blízko, že si kněz poprvé pořádně všimnul jeho očí. Jak do nich tak hleděl, začal si uvědomovat, že jsou nejen ostře hnědé, ale také pronikavé. Už už se od nich chtěl odtrhnout, ale v tom se ty oči staly červené!
Sevření pustilo, kněz udělal krok zpět a zakoktal: „Kdo…kdo proboha jste?“
Muž si místo odpovědi sundal kutanu a kněz se spatřil vysokého muže s hnědými vlasy, červenýma očima a ostře řezanou tváří.
„Kdo jste?“ zeptal se kněz znovu.
„Stvořitel nového života,“ prohlásil muž a poté mu na každé straně ú;st vyrostly dva ostré zuby.
„Pán temnot,“ zašeptal v posvátné hrůze kněz. Roztřásly se mu ruce, rozklepaly se nohy a pokusil se udělat další krok vzad.
Muž se nehýbal, to knězi dodalo odvahu, ale jakmile udělal ještě jeden krok, ozvalo se ze všech stran vrčení a kněz spatřil čtyři velké černé psy.
„Pekelní psi,“ pokřižoval se znovu.
V tom ten muž udělal ke knězi několik kroků. „Jsi první,“ řekl jen, uchopil zkoprnělého kněze, přitáhl si ho k sobě a pak se do něj zakousnul.
To kněze vzpamatovalo, ale bylo již příliš pozdě. Pár temnot sál a sál. Když skončil, odstoupil od něho a kněz se zhroutil k zemi. Pak se rukou dotknul svých čerstvě zakrvácených rtu a po chvilce řekl: „Je váš!“
Ani jede ze psů nezaváhal a vrhli se na kněze. Ten byl tak slabý, že se nedokázal bránit. Několik minut se ozývaly zoufalé výkřiky a zvuky jako když se trhá maso. Pak všechno utichlo.
„Byli jste výborní,“ pochválil je pán, zanechal psy rvát se o zbytky masa a odešel.
***
Současnost
Alan spal velmi neklidným spánkem, každou chvíli se musel převracet. Zdál se mu totiž sen, který nemohl být nazýván obyčejnou noční můrou protože to, co se mu zdálo, bylo něco strašného.
Viděl dva muže. Jeden z nich byl oděn v kněžský šat a druhý v kutaně, která mu zakrývala tvář. Jen jeho oči vidět byly a jak si Alan mohl povšimnout, měly pronikavě hnědou barvu.
Muži někam šli, ale to místo, ta ulice, to zcela jistě nemohlo být v jeho době. Nikde totiž neviděl žádné lampy, uličky byly ú;zké a plné odpadků a různých výkalů. Kněz čas od času cosi řekl, čemuž ale Alan nerozuměl.
Byla to totiž řeč, kterou už jistě kdysi slyšel, ale nedokázal si ji vybavit. Ten druhý muž mluvil jen velmi málo. Nakonec došli na nějaké trochu rozsáhlejší prostranství. Alan si všiml, že je kněz stále víc nervózní, zatímco ten druhý muž působil neuvěřitelně klidným dojmem.
Pak kněz znovu cosi říkal a v jeho hlase se ozýval strach. Druhý muž cosi opáčil a v jeho hlase se naopak ozýval silný nádech ironie. Kněz poté začal couvat dozadu, ale v tu chvíli ho ze všech stran obklíčili čtyři velcí psi.
Ti na kněze zuřivě štěkali a cenili na něj své ostré bílé zuby. Alan zavrtěl hlavou, převalil se na druhou stranu, ale ať dělal co dělal, toho snu se nedokázal zbavit. Vše se to znovu a znovu vracelo.
Kněz se celý klepal a na něco se toho druhého muže ptal. Ten však nic neřekl. Místo slov si sundal kutanu a Alan spatřil vysokého muže, jehož hnědé oči se náhle staly rudě červenými.
Kněz zavřísknul, ale byl tak ztuhlý děsem, že se nedokázal jakkoliv pohnout. Druhý muž si tedy kněze přitáhnul k sobě A na každé straně ú;st mu vyrostly mu vyrostl jeden ostrý špičák. Naklonil se ke knězi a zakousnul se do něj. Několik vteřin si ho vychutnával, sál jeho krev a pak od něj odstoupil a zesláblý kněz dopadl na zem. Pokusil se vstát, ale byl na to příliš slabý.
Muž si přejel rukou po zakrvácených rtech a pak řekl: „Je váš!“
Co následovalo dál už Alan neviděl, protože se silou vůle donutil probudit. Několik vteřin přerývavě dýchal a pak, když se jakžtakž uklidnil, si uvědomil, že je zpocený a celý se třese. To však nebylo vše. Došlo mu, že na svých rtech cítí příchuť krve. Rukou se jich dotknul, ale ty nebyly popraskané, do jazyka se nekousnul, tak odkud se ta krev vzala?
Znovu se dotknul rtů. Úplně přesně jako ten muž v jeho podivném snu. Zavrtěl hlavou. Je jen zmatený. To se občas stává, když se člověk probudí po těžké noční můře. Pomalu tedy vstal. Chtěl přejít pokoj, ale v tom se mu zatočila hlava a proto se raději posadil zpět na postel.
„Raději se na té posteli ještě chvíli zdržím,“ zamumlal sám k sobě.
Chvíli tam tedy jen seděl a zíral do zdi. Když už mu bylo konečně lépe, zvednul se a odešel do koupelny. Kdyby se býval více soustředil, došlo by mu, že je v jeho pokoji neobvykle silný zápach a že postel na místě, kde měl obvykle nohy, je plná krve. Velmi čerstvé krve!
***
1140, Transylvánie
Dva muži kolem 30 let kráčeli po prašné cestě. Soudě podle jejich obnošených šatů, které byly na mnohých děravé, to byli nějací nádeníci. Kdyby je kdokoli potkal, nejspíš by mu bylo jasné, že tito lidé opustili své místo bez dovolení svého pána, či něco ukradli nebo někoho zabili.
Jeden z nich byl v obličeji velmi bledý, ruce měl zpocené a jeho oči těkaly každou chvíli z jedné strany na druhou. Oproti němu působil druhý muž vyrovnaným, ne-li sebevědomím dojmem.
Kráčel pevným krokem a v jeho modrých očích se zračilo jisté odhodlání. V tom ustrašený muž uchopil druhého muže za paži a přinutil ho zastavit.
„Co je?“ zeptal se podrážděně a svoji ruku osvobodil.
„Vím, že potřebuješ peníze, jinak tvá žena zemře, ale já tě zapřísahávám, ve jménu Pána, panny Marie a syna Božího, otočme své kroky a vraťme se do vesnice.“
„Pán, Pán, Pán…ten mi nepomohl! Nikdo z těch tří mi nikdy nepomohl, když jsem je nejvíc potřeboval!“
Druhý muž od něj odstoupil a hluboce se pokřižoval. „Máš zahořklou mysl bolestí a zoufalství, jinak bys něco tak rouhačského nikdy neřekl!“
Jeho společník se ušklíbl. „Ano. Mám zatemněnou mysl, ale jen kvůli tomu, že náš Pán mi nechal umřít tři děti a nevyslyšel mou jedinou modlitbu!“
„Přestaň! Náš Pán je milosrdný a jestli nechal zemřít tvé děti, musel k tomu mít dobrý důvod!“
„Mlč!“ vykřikl druhý muž.
„Ne! Já ti nedovolím, abys jakkoliv hanil našeho Pána! Ty, který tak nestoudně obcuješ se ženami, které k nám seslal samotný ďáběl, a tvá žena prodává své tělo jen proto, abyste měli co jíst! Je posednuta ďáblem a já to jdu ihned zvěstovat!“
„To neuděláš! Jsme přece jako bratři!“
„Ale udělám,“ potvrdil jeho přítel, který už necítil strach, neboť věřil, že jeho kroky řídí Pán.
„To tedy neuděláš!“ vykřikl muž a v ruce se mu objevil řeznický nůž. „Nedovolím ti, aby jsi mě nebo mé žene, která potřebuje léky, jakkoliv ublížil!“
Druhému muži po tváři přeběhl záchvěv strachu, ale ten zas vzápětí přešel. „Chtěl jsem zachránit tvojí hříšnou duši, ale jak vidím, jsi už definitivně v osidlech ďáblových a není pro tebe záchrany!“
Otočil se a odcházel, když ho ten druhý muž zezadu probodl. Zasažený muž zachrčel, z ú;st mu vytryskl proud krve a poté se skácel k zemi. Vrah se přinutil ke klidu a sklonil se k mrtvému. S prudkým škubnutím vytrhl z těla svého přítele nuž a chvíli si ho prohlížel. Nůž byl celý od krve a čím déle na něj hleděl, tím víc byl krví fascinován.
Pohlédl na nehybné ležícího muže a poté se zas vrátil k noži, na jehož ostří se stále leskla čerstvá krev. Zaváhal, ale pak krev z slíznul. Nejprve se otřásl, ale když si líznul podruhé, projel mu tělem nepopsatelný pocit rozkoše.
Byl to ten druh rozkoše, ke které ho nemohla přivést sebelepší žena. Zhluboka se nadechl. „Jestli takovou rozkoš poskytuje služba u ďábla, tak ji s radostí přijímám“
Chtěl pokračovat v cestě, ale po chvilce ho tajemné nutkání přemohlo a on i s nožem poklekl k mrtvému a říznul ho do tepny na zápěstí. V okamžiku, kdy se vyhrnula krev, začal sát.
Tomu ovšem nestačilo, a tak mrtvého říznul i do krku a teprve proud nové krve ho dostatečně nasytil. Když vstal, stékala mu krev jeho přítele po bradě, krku, i po oblečení. Když to místo opouštěl, utvořila se kolem jeho mrtvého přítele velká krvavá kaluž.
***
1477, Transylvánie
Tři muži oblečeni v prostý městský šat se tiše kradli skrz velký a zřejmě opuštěný hřbitov. Mohlo jim být tak 30 až 40 let. Nejmenšímu z nich byla zima. Třásl se, zuby mu drkotaly a nebylo to jen chladnou nocí.
Ovšem snažil se, aby si toho nevšimli. Ti dva by si však nevšimli ani toho, kdyby ho začal kdosi zaživa párat. Byli totiž tak zaujatí svou tichou rozmluvou, že si nevšímali ničeho jiného.
„Ty pravíš, že víš, kde je ú;dajně pohřben Vlad III?“
„Ty my nevěříš? Zklamal jsem tě snad někdy?!“
„Ne to ne…ale říká se, že se Vlad jednoho dne kamsi vytratil a nikdo neví, co se s ním stalo.“
„Nikdo kromě mě!“ prohlásil pyšně jeho přítel.
„Nebuď tak vychloubačný.“
„Vše, co říkám, je svatosvatá pravda. I panenka Marie mi to může dosvědčit.“
„Psst! Neber do úst jméno Boží ženy, naší ochranitelky. Proč tam chceš vlastně jít?“
Radej se k němu naklonil a zašeptal: „Když jsem tam byl poprvé, viděl jsem v jeho rakvi stříbro, vzácné příbory, číše, kalichy a dokonce i zlato!“
Druhý muž na něj několik vteřin beze slova hleděl. „Ano…to ano,“ zamumlal nejistě Sirín a pak se pokřižoval. „Střez se takových myšlenek. Jsme lapkové, ale vykrádání hrobu je svatokrádež a za to půjdeme do pekla.“
Radej mávnul rukou. „Ale no tak. Pár stříbrňáku a pár zlatek lehce nabytých…“
„Ne! S tím já nechci nic mít společného!“
„Ale no tak, Siríne! Ani já a ani ty si nežijeme nejlépe, pomysli na svého bratra,“ a hlavou pokynul k třetímu muži, který se pomalu šoural za nimi a celý se třásl.
„Ano,“ zamumlal nejistě Sirín, „ale vykrádat cizí hroby je svatokrádež a ještě k tomu hrob samotného Vlada IIII.!“
„Pcha! Snad tomu nevěříš a i kdyby, já se ho nebojím…“
Sirín váhal, ale nakonec přikývl. Vidina bohatství ho přemohla a myšlenka, že se zbaví svého duševně chorého bratra, ho též hřála u srdce. „Dobře, dobře… jak je to ještě daleko?“
Radej se usmál. „Já věděl, že se rozhodneš moudře, příteli. Už jsme na místě!“
„Opravdu? Ale já nic nevidím!“ Sirín se zmateně rozhlížel kolem sebe, ale neviděl nic podezřelého.
Radej postoupil vpřed a odhrnul listí. Sirín vydechl ú;žasem. Ani ne tak kvůli zasazenému kříži, na kterém bylo vyryto: „Zde leží ten, který hanobil, ubližoval, týral. Ten, který odmítnul býti synem božím…“
Sirín, i když byl dopředu hnán lakotou, se zastavil. Tohle místo bylo jiné. Přestože tu byl zasazen jen jeden jediný kříž, přišlo mu, jako by tu bylo pohřbeno mnoho těch, kteří zemřeli násilnou smrtí.
V tom se místem prohnal ledový vítr, který se mu zahryzl do těla. Otřásl se. Radej si toho všimnul a zeptal se: „Co je, snad nemáš strach?!“
„Jistě, že ne. Jen tohle místo – zdá se mi ještě chmurnější, než místa, kterými jsme dosud prošli.“
Radej nad tím mávnul rukou. „To za chvíli přejde, když kolem sebe vidíš takové bohatství!“
„Asi ano,“ zašeptal nepřesvědčivě Sirín a ohledl se dozadu, kde spatřil stát svého bratra, který měl ve tváři onen nepřítomný výraz, který u něj viděl mnohokrát.
Sirín si povzdechl, ale pak řekl: „Když si od něj něco vezmu, nepřijde si pro to zpět?“
Radej se rozesmál pichlavým smíchem. „Ale no tak, nebuď přece hloupý! Mrtvý nevstávají z hrobu!“
„Ne asi ne, ale…“
„Bud si vem, co hrdlo ráčí nebo odejdi a jiní za to budou moc rádi. Pamatuj na svého bratra!“
„Já vím, já vím, ale kdyby se někdo dozvěděl, že okrádám mrtvého!“
„Kdo by se to asi tak dozvěděl? Sem nikdo nechodí.“
„Ale co řeknou, až u mě uvidí stříbrňáky?“
„O to se, bratře, nestarej,“ a pak Radejovi zasvítily oči, ale to už Sirín neviděl, protože se sklonil k pokladu, který se mu rozprostíral před očima. „Stříbrňáky, poháry, kalichy! Konečně si budeme moct žít pořádně, konečně nebudeme muset být ve špíně.“
Jeho bratr, který stál nedaleko od si, náhle něčeho povšimnul. Spatřil totiž, že Radejovi narostly dva ostré zuby a zezadu se přiblížil k nevědomému Sirínovi.
„Mummm. Jáá. Nuuu,“ snažil se chorý muž varovat svého bratra, ale ten ho nevnímal a lakotně hrabal stříbrňáky a zlaťáky. Jeho bratr se chtěl na Radeja vrhnout, ale nedokázal se odtrhnout od země.
„Neměj strach, na tebe taky dojde,“ prohodil k němu Radej a pak přiskočil k Sirínovi a než se ten na cokoliv zmohl, zakousnul se mu do krku.
„Unáh, hunáh!!!“ zakřičel bratr.
Sirín se mezitím snažil Raduje zbavit, ale nešlo to. Byl do něj příliš zakleslý. „Radeji, Radeji… co to děláš…, co to děláš?!“
Radej přestal sát. „Sytím se, příteli!“
„Pust mě! Co jsi zač? Já myslel, že jsi přítel…“
„To jsem, ale jsem také hladový.“ A poté se znovu do nebohého Sirína zakousnul. Sirín sebou ještě chvíli škubal, ale po chvilce ho Radej vysál a on padl k zemi mrtev. Radej se otočil, krev měl po celém obličeji.
„Za chvíli dojdu k tobě!“ Udělal však jen dva kroky, když se ozval jasný, hluboký hlas: „Toho nech ho pokoji!“
Raděj se otočil a poté poklekl a hluboko sklonil hlavu. „Jistě můj pane!“
***
Současnost
Florina se procházela parkem. Přemýšlela o tom, jestli se rozhodla správně. Nejspíš ano. Ono stejně nebylo jiné řešení. Sedla si na lavičku a zahleděla se před sebe. Chtěla jen tak chvilku relaxovat, ale neseděla na té lavičce ani dvě minuty, když jí náhle zničehonic začala silně bolet hlava.
Jako by chtěla každou chvíli explodovat. Pokusila se vstát, ale bolest jí srazila zpět na lavičku.
„Co se to děje? To přece není samo…,“ dál už nedokázala pokračovat, protože pulzující bolest byla silnější a silnější.
„Dost, dost!“ Flo se pokusila potřást hlavou, ale do celého těla jí náhle začala vystřelovat tak prudká bolest, až se málem zkroutila. To trvalo asi pět minut a pak bolest zmizela. Stejně rychle jako přišla.
Pomalu se narovnala, ale nyní byla jiná. Oči měla kalné a nehýbala se – jakoby zamrzla na místě. Po chvíli byly její oči zas takové jako dřív, ale ona tam stále seděla a nehýbala se.
Flo před sebou spatřila asi třicetiletou ženu, která byla vysoká jako ona, měla dlouhé černé vlasy a na sobě skvostné bílé šaty, které ji celou zahalovaly.
Seděla před zrcadlem. Její výraz v očích však byl nepřítomný a tvář svraštělá, jakoby o něčem přemýšlela. Služebná jí neomaleně tahala za vlasy, ale žena to nevnímala. Služebná zaváhala, ale když viděla, že si toho její paní nevšimla, pokračovala v česání a dávala si přitom o moc větší pozor.
„Trápí vás snad něco, má paní?“ oslovila ji služebná, když už déle nedokázala snášet to tíživé ticho, které se táhlo dlouhými prostornými chodbami.
Její paní nejprve nereagovala, ale po chvilce zamumlala: „Ne, všechno je v pořádku.“
„Opravdu? Vím, jsem jen pouhá služebná a klidně mě za to dejte zmrskat, ale vaše ustaraná tvář mě trápí.“
Žena se však usmála. „Nikdo tě tu nebude za nic trestat, Konhoteo. Mám jen strach o svého muže.“
„Ach tak…,“ služebná si zhluboka vydechla, protože zmrskaná být za žádnou cenu nechtěla.
„Jsem si zcela jistá, že se tu váš choť jistě velmi brzo objeví…“ Nestihala však dopovědět větu, protože byla náhle přerušena slavnostními fanfárami.
„Hleďte, má paní. Támhle přijíždí,“ šeptla vzrušeně a ukázala rukou. Vzápětí ihned zrudla, protože něco takového bylo nepřípustné.
Avšak její paní nic neřekla. Vstala a pomalým krokem se blížila ke dveřím své komnaty.
Než tam však došla, dveře se prudce otevřely a na prahu se objevil vysoký, urostlý muž s bohatou kšticí a urostlým knírem, který pronesl: „Elizabeth, lásko moje!“
„Můj pane,“ Elizabeth se hluboce poklonila.
„Zanech těchto frází, má milovaná,“ řekl muž a pak jí dlouze a vášnivě políbil. Služebná se tiše vytratila.
Elizabeth svého muže objala. Až po chvilce si uvědomila, že na svých bělostných rukách má ještě čerstvou krev. Odstoupila od něj a zeptala se: „Můj pane, je to snad tvá krev, která čpí na tvé hrudi?“
Muž krev setřel a pak řekl: „Nikoliv má paní. Je to nejspíš krev nějakého pohanského Turka, jemuž jsem setnul hlavu, ale již jsem nestačil uskočit prýštící krvi.“
Elizabeth si zhluboka oddechla a pak pravila: „Tolik děkuji našemu pánu, že tě přivedl domů živého a zdravého!“
„I já mu děkuji, že po svém návratu zde na tomto místě nalézám svojí milovanou živou a zdravou.“
„Vlade,“ zašeptala roztouženě Elizabeth a Vlad, pán Rumunska, velitel nesčetných vojsk si sundal brnění a Elizabeth po chvíli udělala to samé se šaty. Poté jí s neuvěřitelnou něžností položil na postel.
Flo sebou trhla a prudce zavrtěla hlavou. Nedokázala pochopit, co právě teď viděla. To přece nemohlo být možné! To místo, ti lidé, prostředí… Muže moc dobře znala – kdo by taky neznal svrchovaného vládce Rumunska, muže, který svému panství velel železnou rukou a nechával své nepřátele napichovat na kůl?
šeptalo se však, že na kůlech nekončili jen jeho nepřátelé. Zhluboka se nadechla a pak zase vydechla. Nejzvláštnější na tom snu bylo, že se až neuvěřitelně podobala oné ženě…
***
1477, Transylvánie
Radej stále klečel před tajemním mužem a po bradě mu stékala čerstvá krev. Muž, který stál před ním, si olíznul rty tak, aby si toho nikdo nepovšimnul. Ještě chvíli nechal Radeje klečet na prašné zemi a pak mu přikázal: „Vstaň a usekni muži, kterého jsi bez mého vědomí vysál, hlavu!“
„Ano můj pane,“ zamumlal podlézavě Radej. Popošel o kousek dál, shýbnul se pro cosi, co leželo na zemi, a pak se pomalu vrátil zpět a v ruce držel ostrou sekeru.
Když ji spatřil duševně chorý muž, chtěl křičet, ale z hrdla mu nevyšel jakýkoli zvuk. Chtěl se pohnout vpřed, ale jakoby ho neviditelná silná držela na místě. „Uhhh, nahhhh, nunach…,“ vyrazil ze sebe nakonec.
Radej se podíval nechápavě na muže, kterého oslovoval pane, a vzápětí hladově na muže, který tam jen stál a s hrůzou v očích sledoval, jak Radej po chvíli zvedá sekeru a jedním jediným švihem odděluje Sirínovu hlavu od těla.
Hlava se odkutálela o kus dál a zem zaplavila další čerstvá krev. Když Radej viděl, že si ho jeho pán nyní nevšímá, hladově se vrhl na zem a začal ji lízat ze země. Sirínův bratr se třásl, ruce se mu potili, ale nešlo říct, jestli to bylo tím, že právě viděl smrt svého bratra.
Bratra, který se k němu choval strašně. Téměř dennodenně ho týral, dával mu žrát z koryt pro prasata a co bylo horší – propůjčoval ho bohatým pánům, kteří si na něm ukojovali svoji chuť, se kterou se nesměli normálně chlubit.
Ryanovi to bylo odporné, strašně to bolelo, ale nesměl říct ani jedno jediné slovo. Když přece jen nějaké řekl, či spíše vydal jakýkoliv zvuk, nechal ho dotyčný zmrskat.  Když si poté noc co noc stěžoval svému bratru, ten ho odbyl tím, že řekl: „Měl bys mlčet a být rád, že takhle máme aspoň na jídlo.“
Ryan se několikrát pokusil utéct, ale vždy ho chytili, a pak nechali nejen zmrskat, ale také několikrát vystavili veřejně nahého přede všemi lidmi a každý po něm mohl házet co chtěl a nic se mu za to nestalo.
Tak to šlo asi dva roky až do toho osudného večera. Sirín si pro svého bratra jako obvykle šel k určenému statkáři, ale už na dvoře cosi nehrálo. Slepice pobíhaly jako šílené sem a tam, prasata kvičela jak o závod a čím blíž byl k jeho domu, tím víc na něj dorážel zápach.
Několikrát se musel zastavit, ale vždy se přinutil jít dál. Nakonec do toho domu vstoupil, přešel jednu světnici, pak druhou a nakonec vstoupil do třetí a to, co tam uviděl, ho zpočátku vyděsilo k smrti.
Na zemi totiž uviděl onoho statkáře, který byl mimochodem značně vypasený, jak tam leží nahý. Oči vypíchnuté, bulvy položené u levého oka. Vedle pravého ucha ležel vyříznutý jazyk, ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Břicho měl rozpárané a všechny jeho vnitřnosti byly pohozené po světnici. Sirín musel zadržovat dech, aby nevyvrátil vše, co měl k obědu. Zadoufal, že už je to vše, ale jakmile pohlédl na část těla, kde měl mít ten muž penis a varlata, musel odvrátit zrak. Muž na zemi neměl ani jedno.
„Bože, bože, bože!“ šeptal chvíli zcela otřeseně, a pak kolem toho muže prošel. Přitom se však musel probít neskutečným počtem much, které zlostně bzučely. Potom ho spatřil, jak klečí v koutě a třese se.
Vzklíčila něm strašná zlost, přiskočil ke svému bratrovi a počal do něj bezmyšlenkovitě kopat. Do nohou, do rukou i do hlavy. Jeho bratr se nebránil, jen tam seděl a tiše kňučel.
Když se Sirín dostatečně vybouřil, odstoupil od zakrvácené Ryana a řekl: „Nevím, co jsi tu prováděl, ale teď kvůli tobě musíme opustit město. Nejprve my však pomoz s tělem! Musíme ho dát prasatům a doufat, že ho zavčas sežerou.“
Ryan prudce zavrtěl hlavou. Absolutně svého bratra nelitoval. Teď, když byl konečně mrtvý, cítil se poprvé za celý život volný a dokonce ani necítil strach z muže, který se k němu právě teď blížil.
Nedokázal to nikterak popsat, ale i když z toho muže vyvěralo zlo, cítil se v jeho blízkosti bezpečně. Muž k němu došel a on si ho mohl konečně pořádně prohlédnout. Viděl vysokého, urostlého muže s bohatou kšticí a hustým knírem.
„Vím, že nelituješ smrti svého bratra a vím také proč.“ Ryan nic neříkal. Beze slova a s jistou ú;ctou, která se mu odrážela v očích, na toho muže hleděl.  „Nechci ti ublížit, ne dnes, ne tady a proto se můžeš vrátit.“
Ryan beze slova přikývnul, ale ten muž pokračoval: „Anebo vstoupíš do mých služeb. Budeš mi absolutně podřízen, vykonáš vše, co ti přikážu a za to budeš nesmrtelný, nebudeš mít nikdy hlad ani žízeň, nebudeš cítit žádnou fyzickou bolest.“
Ryan se nemusel dlouho rozmýšlet. Vrátit se nemohl a tohle znělo tak lákavě! „Chci se stát tvým sluhou!“ promluvil náhle čistě. „Já mluvím!!!“ zajíkl se překvapeně.
„Ano a to je teprve začátek. Víš co tě čeká?“
Ryan pohlédl na Radeje, který stále klečel na zemi a sytil se krví, která vytékala z ú;trob jeho bratra.  „Ano…vím můj pane!“
Nastal správný čas, pán temnot se mu zakousnul do hrdla a začal sát. Ryan nejprve vyheknul, ale pak už stál v klidu a čekal. Cítil, že čím víc ten muž saje, tím rychleji z něho vyprchává život, ale jemu to nevadilo. Radej si toho všimnul a přestal slízávat krev ze země.
Přistoupil k oběma mužům, oblečení měl plné krve, po bradě mu stále ještě tekla čerstvá krev.
Když pán od Ryana konečně odstoupil, úlisně se zeptal: „Můžu také trochu, můj pane?“
„Ne! Již jsi měl dost. Odnes hlavu toho muže k mému hradu a nabodni na kůl jí určený!“
„Ano, můj pane,“ zamumlal trochu neochotně Radej, vzal tu hlavu a odešel.
Muž, který vysál Ryana, se zdobenou dýkou řízl do hrudi a pronesl: „Pij, příteli, pij,“ a malátný Ryan, který cítil, že se pomalu ale jistě mění, nezaváhal ani vteřinku a hltavě začal sát nabízenou mistrovu krev.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít