Lovec: Epizoda V – Noční projížďka

Malé nádražíčko bylo nezvykle plné. Na nástupišti se tísnil dav, který pomalu nastupoval do speciálu postaveného na kolejích, a stále sem několik tmavých aut přiváželo další pasažéry. Nanejvýš nezvyklá a podivná událost, nehledě na to, že nádraží bylo již dlouhou dobu nepoužívané, takže z něj zbyly jen trosky díky působení místní mládeže, a protože kostelní hodiny ukazovaly jednu hodinu ráno. Černý vlak s pěti vagóny a neprůhlednými skly byl jen třešničkou na dortu.

Několik postav viditelně drželo stráž, ale rozhodně nemohli vidět ani slyšet velké terénní auto, které zastavilo o několik ulic dál. Muž, který vystoupil z auta, neváhal, přešel ke kufru a otevřel ho. Připnul si pás, který ještě zajistil dvěma přezkami, obléknul si vestu s vysokým límcem, dvě pouzdra s pistolemi překryl dlouhým pláštěm, vytáhnul samopal, který si přehodil přes rameno, zavřel a zamkl auto.

Strážní se neustále rozhlížely po okolí, ale protože nastal čas, rychle se vyšvihli do posledního vagónu a dveře se zavřely. Vlak se pomalu rozjížděl, ale rychlost nabral až po menší zatáčce. Nikdo si nevšiml postavy, která naskočila na konec posledního vagónu, kde se skrčila pod oknem se samopalem přes hruď.

***

Druhý vagón se naprosto lišil od běžného vybavení. Všechny sedačky byly vytrhány, díry po nich zahlazeny a nyní se prostředkem vozu táhl dlouhý dřevený bytelný stůl, kolem nějž se nacházelo velké množství pohodlných křesel.

Všechna byla obsazena, dokonce zde několik postav stálo za zády sedících. Postava na jednom konci stolu povstala. Slabé světlo vrhané ztlumenými zářivkami tak tak dovolovalo zahlédnout rysy její tváře. Muž, podle vrásek v obličeji prastarý, s dlouhými bílými vlasy a vyschlým obličejem, se rozhovořil.

 „Pozval jsem si vás sem proto, abych vás informoval o průběhu naší operace, týkající se konce teroru, jenž se na nás chystal z rukou těch nicotných recidivistů,“ jeho hlas byl lehce chraptivý, ale i nadále majestátní bas.

 „Předně náš největší problém číslo 1,“ na chvíli se odmlčel, „jak všichni dobře víte, snažili jsme se ho odstranit již mnoho let, ale až nyní jsme konečně uspěli. Náš nečekaný výpad ho naprosto zaskočil a našim agentům se podařilo eliminovat jej.“ Vozem se rozeběhlo tlumené šeptání, doprovázené oddechnutími ú;levy.

 „Jaké byly ztráty?“ zeptal se jeden stín po pravé straně, ženským hlasem. Mluvčí se na ni podíval a povzdechl si.

 „Ztratili jsme téměř celé komando, jen jeden přežil. Zbylých patnáct bylo zabito.“ Tlumený hovor byl tentokrát mnohem více rozhádanější.

 „Naprosto ho zaskočil, ale stejně skoro všechny zabil?“ Baronka opět promluvila a z jejího hlasu jasně zaznělo pohrdání. Několik stínu souhlasně zašumělo, ale všichni bez výjimky se zahleděli na mluvčího.

 „Musím říct, že pokud by ho nezaskočili, nepomohlo by nám ani padesát agentů. Proto se dá tato akce považovat za úspěch.“

„ú;spěch?“ sykla baronka. „Kolik agentů zemřelo celkem při snaze o vyřešení problému?“ Při důrazu na celkem sebou několik stínů trhlo.

 „Něco přes sto,“ přiznal mluvčí, který poprvé vypadal lehce zahanben, ale rychle pokračoval, než se opět zvednul šum hovoru, „ale při likvidaci dalších pěti problému jsme neztratili ani jednoho muže!“

„Kolik nepřátel tedy ještě zbývá?“ otázal se mužský hlas někde od druhého konce stolu.

 „Po rozpuštění vojenské organizace jich zůstalo jen málo a naše zásahy je zredukovaly jen na několik desítek. Ovšem je možné, že několik z nich zanechalo podvratné činnosti a začali žít běžné životy.“

Mluvčí sáhl po sklenici a napil se z ní. Kolem stolu se opět zavedl tlumený hovor, který byl tentokrát mnohem optimističtější. Mluvčí stále stál a očima přejížděl po všech přítomných. Každou chvíli se na to někdo zeptá, každou chvíli…

 „A co se stalo s tím sedmým, který měl být odstraněn,“ další z hlasů o konce stolu. Mluvčí zavřel oči a hluboce povzdechl, čímž na sebe upoutal veškerou pozornost. Rázem se všude rozhostilo ticho, že by přítomní mohli slyšet jak jim bijí srdce, pokud by to bylo možné.

 „Tady se vyskytla jistá komplikace. Jedna z našich nejlepších agentek měla splnit ú;kol, čímž by se dostala mezi elitní pracovníky naší skupiny. Ovšem neuspěla a zaplatila za to životem. Čímž se dostávám k tomu, že máme nový problém číslo 1.“ Po jeho slovech vybuchla celá místnost v řev. Tak tady to máte, jednoho se zbavíme a další se objeví, pomyslel si a na tváři se mu zformoval neradostný ú;směv, který nemohl zakrýt dlouhé špičáky. Sáhnul opět po sklenici krve a vyprázdnil ji do dna.

***

Jeden ze strážců jedoucích v posledním vagónu, přišel na jeho konec, kde si zapálil cigaretu. Nebyla v tom touha po tabáku ani jiná závislost, byl to jen zvyk, kterých se těžko zbavuje. Opravdu se nudil, protože byl vybrán jako strážce pro tuhle slezinu hlavounů, kde chtěli probírat ú;spěchy a neú;spěchy, které měli při likvidaci lidí.

Spousta bezú;čelného tlachání. On sám by všechny lovce zlikvidoval bez mrknutí oka. Stáhnul okýnko a vyhodil nedopalek z okna, který za sebou zanechal červenou stopu. Vyklonil se z okna, aby si odplivnul, prostě další z těch zbytečných ú;konu.

Čepel nože se zahryzla do hrudi strážce, ruka ho uchopila kolek krku a vytáhla z okna. Nohy mu klepaly o pražce a strážce by ječel bolestí, pokud by mohl. Vedle ucha se mu ozval hlas:

„Kruci, vedle!“ Ruka vytáhla nuž a bodla znovu, tentokrát přímo do srdce. Strážce se vzepjal ve chvíli, kdy ho ruce pustily. Mezi koleje dopadla hromádka prachu, kterou pomalu rozfoukal noční vánek.

Vtáhnul se oknem dovnitř, zavřel ho a protáhnul se, až mu zapraskaly obratle. Sedět skrčený na konci vlaku není žádný med. Pevně chytil samopal MP5SD6 – s pevnou ramenní opěrkou a svítilnou v předpažbí – a stoupnul si ke dveřím.

Čekal několik minut, ale stále nikdo nešel. Náruživý kuřák musel být výjimkou a šťastnou náhodou. Z kapsy kabátu vytáhnul malou sondu, kterou přiložil ke stěně a sluchátko na jejím druhém konci zastrčil do ucha.

 „Slyšel jsem, že prej dostali toho majora. Víš, koho myslím. Ten těžkej frajer. Poslali na něj celou jednotku našich a uspěli jen proto, že byl naprosto beze zbraně,“ uslyšel hlas, který byl jen lehce digitálně zdeformován.

 „Kecáš, žádnej člověk nemůže zabít našince beze zbraně a zvlášť celý komando,“ oponoval mu druhý hlas.

 „Já zas slyšel, že po zabití té spousty potvor a našinců, se vždycky kousíček moci přenese na člověka. A on jich zabil stovky. To je velký množství síly,“ přidal se třetí hlas.

 „Bodejť,“ přitakal první hlas.

Sonda zmizela v kapse. Žádný další hlas se neozval, ale podle hlasu jsou tam tři, nejmíň. I přes spousty technologií na likvidaci upírů a nemrtvých, téměř neexistuje technologie na jejich detekování. Tepelné senzory jsou na nic, protože nemrtvý automaticky přebírají teplotu okolí. A srandičky na lokalizaci podle tepu srdce jsou na nic, když nepříteli nebije srdce.

Chystal se chytit za kliku, když uvnitř někdo zakřičel.

 „Hansi, přestaň si tam hrát na člověka!“ křičel první hlas. Otevřely se dveře a do místnosti vstoupila postava. Tři strážci oblečeni do kůže na ni pohlédli.

 „Hansi, kde ses tak dlouho…,“ začal jeden z nich, ale nedořekl. Samopal tiše zaklapal závěrem a upírům se na zlomek sekundy táhly přes hrudník díry. Pak se rozpadly na prach. Několik částeček se mu dostalo do nosu, kde podráždili sliznici. Než si uvědomil, co se děje, kýchnul. Dveře se otevřely a vešel další upír, tentokrát v nepadnoucím obleku.

 „Člověk,“ zasyčel by, kdyby slovo obsahovalo sykavku. Vrhnul se na muže a samopal opět spustil. Upírovo tělo bylo rozprášeno během sekundy, ale stejně většina prachu skončila na botách střelce.

Do místnosti však vtrhli další tři upíři, stejně špatně oblečení jako jejich kolega. Samopal třikrát prsknul a pak začal klapat naprázdno, ale i to stačilo, aby se jeden upír rozptýlil po okolí. Zbylí dva se ihned vrhli na bezbranného muže. Uprostřed skoku se však rozsvítila baterka na samopalu, místo normální záře z ní vyšlehl impuls koncentrovaného světla, mnohokrát silnějšího než světlo denní.

Upír dostal zásah do hrudi a rozhodl se dále pokračovat po molekulách. Impuls trval jen několik sekund a muž ho nepřesunul dost rychle. Poslední upír se objevil vedle něj, chystal se zaú;točit, když si uvědomil, že přišel o levou ruku, kterou měl upálenou pod ramenem.

Zpanikařil, nevěděl jestli má utéct nebo křičet. Muž za něj zvolil třetí možnost: zemřít. Nůž se mihnul vzduchem. Upír se zahleděl na kus kovu, který mu probodl plíci skrz na skrz. Nic by si z něj nedělal – dýchat nepotřeboval – ale mučivá bolest z rány mu signalizovala, že čepel je z jistého, lesklého, drahého kovu.

Otvíral ú;sta ke křiku, když se mu druhý nůž zaryl do srdce. Jeho pospolitá existence dosáhla konce a skončil jako mračno prachu.

 „Sakra, zase vedle,“ zaklel muž, když se zvedal pro nůž, který po rozplynutí upíra spadnul na zem. Rychle vyměnil zásobník a vyčkával. Když se nikdo nepřišel podívat na toho, kdo tady tak nasvinil, rozhodl se nahlédnout do druhé místnosti, která byla naprosto stejná jako ta, ve níž se nacházela první trojice.

Polstrované sedačky po obou stranách a mezi nimi pevný stůl. Slabá záře ze zářivky dávala jen tušení, či pocit o vybavení místnosti. Dveře na protější straně místnosti vedly do tunelu spojujícího jednotlivé vagóny. Vyměnil ještě baterii do svítilny. Teď už jen zbývalo dostat se do dalšího vozu.

***

„Další problém! A až ho zneškodníme po dlouhé době a ztrátě mnoha našich agentů, tak přijde další problém a další! Dříve vymřeme než je všechny odstraníme!“ Barončin ječivý hlas zněl celou místností a několik stínů se krčilo a choulilo ve svých křeslech. I mluvčí jakoby se zmenšil, aby dával baronce jen minimální šanci na zásah.

 „To ne! Naše informace nám říkají, že se od našeho nového problému nedočkáme tak velkého odporu, jako od majora. Major byl zakladatel a zabil nespočet démonů a to jak nižších tak i vyšších. Jím kumulovaná energie dosahovala téměř našeho potenciálu. Kdežto tenhle nový je jen poručík, téměř nováček. Nedoneslo se nám, že by nějak významně působil proti nám. Živil se jen jako čistič domů od nemrtvých a jediným pořádným soupeřem mu byla naše agentka, kterou zabil jen díky štěstí, čímž jsem si jistý!“ vysvětloval mluvčí.

 „Neobáváte se tedy, že by se mohl pokusit o protiútok,“ zeptala se baronka mnohem klidnějším hlasem.

 „Tato šance je téměř nulová. Všichni dobře víme, že je jejich stylem spíše se někde ukrýt a odrážet ú;toky,“ a sebejistě dodal, „pokud by jsme ho snad dnes viděli, zůstanu měsíc bez krve!“ A usmál se.

***

Čtvrtý vůz byl tvořen jen ú;zkou uličkou, které se po pravé straně táhlo několik kupé. Zářivka svítila stále stejně mizerně, díky tomu musel postupovat pomalu, aby nezavadil o nic na zemi. První kupé, stejně jako druhé, bylo prázdné. Ve třetím seděla jedna postava a četla si Blesk. Když se otevřely dveře, vzhlédla do ústí samopalu. Její oblečení bylo téměř dokonalé, celkový dojem ovšem kazila růžová kravata s červenými srdíčky.

„Nezkazí se ti oči?“ zeptal se vetřelec. Upír se místo odpovědi vrhnul po zbrani. Samopal několikrát zakuckal a upír se rozplynul těsně před střelcem. Noviny přistály na hromádce prachu.

„Tohle musím napsat do redakce, určitě ocení článek Zemřel kvůli čtení blesku!“ uchechtnul se muž, ale šklebit se dlouho nemohl. Tím, že se upír pohnul s nečekanou rychlostí, nebyl zasažen všemi střelami a několik z nich prorazilo slabou stěnu mezi jednotlivými kupé.

Jasně slyšel, jak se otevírají dveře a rychle vypálil po směru hluku. Vymrštil se do uličky a chvíli zůstal nerozhodně stát. Všechny dveře se otevřely a hustota upíru se každým okamžikem zvětšovala.

Samopal opět zarachotil závěrem. Nejbližší tři upíři zemřeli během chvíle, při tom ovšem zkonzumovali zbytek střeliva. Prázdný zásobník dopadl na zem, chvíli před tím, než klapl závěr a samopal opět spustil. Jednoho stačil sestřelit ještě půl metru před ním, ale druhý do něj strčil, než stačil zemřít.

Další se s ním přetahoval o samopal, který neustále pálil, ustřelil upírovu nohu a udělal díru do stěny. Zpoza jednonohého upíra přiletěla noha a s děsivou rychlostí a silou odhodila střelce na konec vagónu. Několik upírů se prosmýklo kolem zmrzačeného, dokud střelec ještě ležel.

Střelec zůstal ležet a vytáhl dvě pistole, které byly přehnaně dlouhé. Dva HK USP TACTICAL s tlumiči nebyli o nic hlasitější než jejich bráška samopal, ovšem ráže .45 měla mnohem větší ú;činek.

Pálil dokud mu nedošly náboje – všech dvanáct v každé – a opět přebil s obdivuhodnou rychlostí. Upíři příliš nespěchali, proto pálil několik ran střídavě z obou pistolí. Podařilo se mu postavil dříve, než mu opět došla munice.

První klapnutí zaznělo jako signál, při kterém se na něj všichni vrhli. Nejrychlejší za to zaplatil životem, ale jeho následníci znemožnili střelci doplnit munici. Obě pistole zmizely a místo nich se mu v ruce objevila mačeta.

Nejbližšímu usekl ruku v lokti a dalšímu spodní čelist. Oba zasažení se stáhli, jakoby je uštkl had a střelec levou rukou vytáhl nůž. Přes hlavy nepřátel viděl, jak se otevřely dveře a do uličky přichází další upíři z třetího vagónu.

Vyrazil kupředu a překvapil dva zraněné, mačeta usekla hlavu a nuž se zaryl do hrudi.

 „Sakra, už zase!“ zařval střelec, vyrval nůž z těla a otočkou nechápajícímu upírovi usekl hlavu. Plynule přešel kupředu k upírovi, který byl příliš blízko, vrazil nůž do ramene a mačetou sekl po sápající se ruce. Několik prstů dopadlo na podlahu, ale toho si nevšímal.

Nožem probodl další ruku a mačeta sekla někoho přes hrudník. Nenadálý uder ho donutil ustoupit zpět, kde šlápl na osvobozené prsty, po nichž mu ujela noha. Praštil sebou o zem a zbraně mu vyletěly z rukou.

Upíra, který se na něj vrhl, odkopnul nohama takovou silou, až se mu podařilo srazit nejbližší stvůry jako kuželky. Zašmátral kolem sebe rukama, a když se mu podařilo nahmatat řemen samopalu, popadnul ho a vyskočil na nohy. Upíři zaplnili celou uličku, všichni se na něj dívali zlýma očima, ve kterých se občas zablýsklo, a všichni byly oblečeni téměř dokonale až na nějaké malé a zásadní nedostatky.

 „Nemá náboje,“ zavolal někdo a masa upírů se pohnula. Střelec sáhnul po svítilně a přivřel oči. Impulz šlehl celou chodbičkou a razil si cestu těly, jakoby tam ani nebyla. Během okamžiku byla celá chodba prázdná. Střelec se rozkašlal, protože dírou dovnitř vnikal vítr a zvedal prach. Samopal hodil přes rameno, popadl chladné zbraně, vběhnul do třetího kupé a zavřel za sebou dveře.

***

 „Už jsem zařídil to hlavní. Dva z mých nejlepších mužů ho sledují a není možné, aby se pohyboval bez mého vědomí. Mají mé osobní číslo, proto kdyby vyvstal nějaký problém, ihned se ozvou…“

Mluvčího řeč byla přerušena tichým, ale důrazným zvoněním. Zvedl ruku na omluvu a sáhnul do kapsy tmavého saka, několik nejbližších si všimlo kytičkované kravaty. Vytáhnul z něj mobil, který by byl velmi stylový a efektní, kdyby byl stříbrný, ale růžový vypadal jako kýčovitá hračka pro děvčata.

 „Ano?“ ohlásil se.

***

V tomto voze bylo pusto, což vůbec nebylo překvapující, když se všechno její osazenstvo přesunulo do boje v uličce. Vypadalo to, že nikdo nešel varovat hlavouny, raději se všichni vrhli na vetřelce, než aby šli za svými šéfy, což o nich také dost říkalo. Celý vagón byl jedna velká místnost, po obvodu obestavěna křesly a několika stoly, na kterých stály sklenice s pitím.

Světla zde svítilo stejně poskrovnu jako v předchozích místnostech. Rychle doplnil stav munice v samopalu, svítilně i pistolích. Několikrát kýchnul, ale všeho prachu z dutin se nezbavil. Přišel proto k nejbližšímu stolu a vysmrkal se do běloskvoucího ubrusu.

 „Tak tohle už nevyperou,“ zašklebil se a přešel na druhý konec vozů, který byl speciální nástavbou přemostěn s následujícím vozem. Přiložil opět sondu na dveře a uslyšel jeden hlas jak něco sděluje o sledování, ale pak ho přerušil telefon. Slyšel jak se dotyčný ohlásil.

***

Mluvčí chvíli naslouchal.

 „Cože!“ zakřičel tak nečekaně, že sebou škubli všichni, včetně baronky. Ještě chvíli poslouchal, pak vypnul telefon a strčil ho do kapes.

 „Mí muži,“ začal pomalu, „mi právě sdělili, že ztratili svůj cíl a nevědí, kde se muže nacházet.“

V místnosti se prohloubilo ticho, než stačil někdo něco říct, dveře na jedné straně se otevřely a dovnitř vstoupila postava.

 „Co tady dělá…,“ nestačil doříct mluvčí, protože postava kýchla.

 „Omlouvám se, ale je tady hrozně prašné prostředí,“ poznamenal.

 „To je on!“ zaječel mluvčí a vrhnul se ke dveřím za svými zády. Samopal opět spustil, ale ne na dlouho. Nejbližší sedící upír – hlava slovenských upírů – vymrštil ruku a tlaková vlna srazila střelce zpět do prostředního vozů. Za ním se vrhli všichni stojící upíři – tajemníci hlav jednotlivých území – kdežto jejich šéfové zamířili do dveří, které použil mluvčí.

***

Střelec narazil zády do stolu, ale samopal nepouštěl, vyprázdnil zásobník, překulil se pod další stůl, kde přebil. Upíři ho nemohli najít a zmateně se rozhlíželi po stolech, proto se mu povedlo ustřelit třem nejbližším nohu. Jeden z nich neudržel rovnováhu a dopadl bokem na podlahu. Do hrudi mu zabubnovaly kulky a upír vytvořil něco prachu. Ostatní upíři však vyskočili na stoly.

Ozvala se slabá exploze a celý vůz se zatřásl. Ze stolu spadl druhý beznohý, který se nahoře neudržel. Během okamžiku bylo o dalšího upíra míň. Ruka prorazila stůl, pod kterým se schovával střelec a chňapala všude kolem něj.

Kulky ji zasáhly na několika místech a proto ucukla zpět. Vystřílel zbytek zásobníku skrz stůl, a když se začal dírami po kulkách sypat dolů prach, odhodil samopal, odkulil se, vytáhnul pistole a spustil palbu.

Dvěma, jimž se dostal do zad, ustřelil hlavu a zaměřil se na dalšího. Dvě kulky zasáhly upíra v kostkovaném saku do hrudi, ale nebyly smrtelné a upír zmizel pod stolem. Tlakové vlně od upíra zprava se stihnul vyhnout a ještě mu nasázet několik kulek z nichž jedna byla smrtelná, ale vlně zprava neuhnul docela.

Náraz ho otočil o sto devadesát stupňů přímo před čekajícího upíra, který ho obemknul rukama kolem paží a prudce se mu zakousnul do krku. Ozvalo se křupnutí, když si upír zlomil zuby o kevlarový límec a jeho panické zaječení – odsoudil se ke smrti hladem.

Střelci se podařila zkroutit ruku tak, že prostřelil upírovo srdce. Sek pařátem přes záda s ním hodil přes stůl a vyrazil pistoli z ruky. Z druhé dvakrát vystřelil na zákeřného upíra a odhodil prázdnou zbraň.

ú;der se svezl po kevlarovém pancíři a nezpůsobil žádná těžká zranění, ale bolel jako čert. Střelec se pokusil rychle vstát, ale zapotácel se a opřel se o stůl. Ze stehenního pouzdra vytáhnul Manhurhin MR73 a opsal s ním půlkruh před sebou.

Nikde se nikdo nehýbal ani nechystal zaú;točit. Všimnul si, že celý vůz začíná zpomalovat, tím se exploze vysvětlila – odpojili přebytečné vagóny. Přesunul se ke dveřím do zasedací síně, ale ne tak rychle jak by si přál – úder byl silnější než si myslel. Na protější straně i přes šero panující ve voze zahlédnul zavlnění vzduchu u protějších dveří.

Vystřelil a upír zasažený do zad narazil do dveří. Druhé zahřmění mu ustřelilo hlavu. Další pohyb vzduchu byl tentokrát od dveří. Střelec vystřelil čtyřikrát za sebou a rychle přebil, protože i když se upír zviditelnil, nehodlal se transformovat na hromádku prachu. Další tři výstřely přibyly upíra na místě a ukončily jeho integritu. Celá místnost byla rázem prázdná, nikde se nic nepohnulo.

Střelci se v ruce objevil nůž a bodl lehce zespodu vedle sebe, čímž přibil upíra ke zdi. Upír se zmítal přichycen a kopal nohama, které končily deset čísel nad podlahou.

„Co to kur… Zase vedle,“ povzdechl si střelec a zadíval se na upíra. Ten se přestal zmítat a snažil se vypařit se.

 „Ale co,“ mávnul rukou, „možná, že máš pro mě něco zajímavého. Nezbývá než doufat.“

 „Doufej,“ dodal a zašklebil se. Upír, noční pán a nepředstavitelný běs v kravatě s roztomilými zajíčky, začal ječet hrůzou.