Vyvolávání

„Vstávejte!“ zařval hrubý mužský hlas do přeplněné, studené cely, kde spalo čtyřicet žen, přesto že postelí byla sotva polovina.

Promnula si modré oči a podívala se na strop. Byla jí zima a boleli ji záda. Už měsíc spala na tvrdé zemi, často schoulená v rohu, aby nezabírala tolik místa.

„Pospěš si, Anežko, vždyť víš, že hrozně zuří, když nám to trvá.“

„Já vím…,“ stoupla si a vydala se ke dveřím, které byli už dobrých pět minut dokořán a proudil jimi chladný, podzimní vítr. Vyšla na vcelku velké nádvoří, které bylo zpola zaplněno, spíše ženami, ale přicházeli už i muži, kteří měli cely jinde.

Anežka se snažila natlačit co nejvíc dopředu, aby slyšela vše zřetelně, ale bylo jedno kam si stoupla, protože nikdo ani nemukl, když Němec se samopalem vyhlašoval jména a tak bylo každé jeho slovo hrůzostrašně neseno ozvěnou.

„…Dušková Simona, narozena 30. 7 1905,…,“ pokračoval dál a žena stojící vedle Anežky se rozplakala. To tu bylo každý den a tudíž si mohla zvyknout, ale prostě se neudržela a musela ženu obejmout a začít utěšovat.

Nakonec, byl teprve u „D“ a tak měla ještě chvíli času, než jí na malou chvíli utichne srdce a sevře se jí duše. Žena se utišila a Anežka se opět zaposlouchala do jmen: „…Emil Králík, narozen 6. 3 1899, Stanislava Kryslová, narozena 13. 10 1900, …“

Nebylo tam, její jméno nezaznělo. Nevěděla, zda by ho raději slyšela, ale byla si jistá, že stráví další neklidnou noc…co když už zítra?

***

Byla neděle a všechny ženy procházeli ve třetím sektoru v záři slunce, které se odráželo od jejich potupných židovských hvězd, jenž měli na ramennou. Nevěděla, zda to mohla brát jako štěstí, ale v jejím koncentračním táboře jim nechávali každou lichou neděli volnější program. Chodili v kole dobrou hodinu, když jim ozbrojený velitel přikázal návrat do cely.

Když je tam dovedl, zopakoval jim podmínky: „Buď budete tady a nebo na placu! Každý pokus o ú;těk či nějakou zradu je trestán okamžitou smrtí! O nic se nepokoušejte!“ dořekl a odešel.

Anežka ještě chvíli počkala a pak vyběhla ven, do jasného slunečního dopoledne. Byla mladá, pohledná, ale dcerou žida a to jí zkazilo celý život. Rodiče byli transportováni do jiného koncentráku a neměla s nimi žádné spojení. Už několik měsíců ani zmínka a nevěděla žijí-li, ale doufala.

Posadila se k chladné stěně a začala si hrát s pramínkem svých dlouhých, blonďatých vlasů. Po chvíli přišla její přítelkyně, která jí ráno pobízela k rychlosti a se kterou se seznámila zde. Byla stejně stará jako ona, ale netěšila se takové kráse. Měla silnější postavu, hnědé oči a krátké černé vlasy.

„Myslela jsem, že dneska to vážně přijde, ú;plně jsem slyšela v duchu své jméno…,“ posadila se vedle ní a oči jí naráz zesklovatěli.

„Neblázni Katko, jednou to přijde, ale ne dnes a my musíme zůstat silné až do konce. Nesmíme připustit, že se chvějeme při každém vyvolávání…,“ podívala se do Katčiných očí a když viděla, že má na krajíčku, tak dodala „…a hlavně neplač. Nechceš mě třeba zase česat? Třeba přijdeš na jiné myšlenky….ačkoliv tady.“

 „Jasně,“ řekla ale Katka a na tváři se jí rozzářil usměv.

Anežka si teda sedle před ní a koukala se kolem sebe, zatím co jí její přítelkyně začala plést copánky. Oči ale nepotřebovala, aby viděla jak to tu vypadá, asi tak dvacet pět metrů před ní byli dveře, na kterých byl oprýskaný štítek, přesně v v těch dveřích ztratila veškeré naděje, že by sem nemusela.

Byl to doslova paradox, to jak nechtěla a odmítala židovskou víru, tak přesně takovou mírou ji kancléři přidělávali na čelo nečistá znamení judaismu. Najednou jí z jejích myšlenek cosi vytrhlo velikou silou.

Z dalších dveří vyšel pohled jakýsi muž. Byl pohledný, docela mladý, uniformovaný a tak jako každý dozorce zde měl zbraň a tvrdý výraz. Rozpačitě se na něj usmála, aniž by věděla co muž udělá. K jejímu velkému překvapení si ji změřil pohledem a vykročil přímo k ní a Katce.

„Vstaň!“ řekl zhurta, sotva došel půl metru před Anežku, za kterou se stále krčila Katka a které si muž zatím nejspíš ani nevšiml. Káťa se na nohy vymrštila velice rychle. Anežka byla trochu vyvedená z míry a tak jí to trvalo chviličku déle, ale zato s mnohem větší elegancí a ladností. Nevěděla, zda má něco říct a tak jen mlčela, čehož měla za chvíli litovat.

***

Dozorce se podíval na Katku a zavrčel: „Dovnitř!“

Anežka si mezitím rychle a v duchu přečetla jméno na štítku, dokud se nedíval Hans Wenner . Katka se na ni ani nepodívala a urychleně se vracela zpět do cely. Aniž by to nějak postřehla, chopil pevněji železnou tyč, které zatím nevěnovala pozornost, a silně ji udeřil do pravého stehna se slovy: „Nemáš trochu úcty?!“

 Anežka dopadla na všechny čtyři, do očí se jí tlačily slzy bolesti, a protože věděla, kam tím míří, tak klečíc řekla co možná nejvíc bezbolestně: „Guten Tag, Herr Wenner.“

Hans se ušklíbl, chytil ji za paži a místo toho, aby jí pomohl vstát s ní prudce škubnul směrem vzhůru, čímž jí sice dostal na obě nohy, ale vykloubil jí rameno a ona zavrávorala kvůli silnému ú;deru, který jí před necelou minutou uštědřil.

Anežka už věděla co má dělat, narovnala se do pozoru a spustila: „Kroupová Anežka, narozena 25. 5 1919 v Říčanech.“

Jak to dokončila, podíval se na ní a pohled mu utkvěl na židovské hvězdě. Pustil její paži a zadíval se jí dlouze do očí.

„Tobě že je dvacet jedna?“ jeho hlas už nebyl tak tvrdý.

Jen přikývla a pokusila se o lehký konzervativní ú;směv. Hans si všiml, že je z něj lehce v rozpacích, ale nedal nic najevo: „Jdi do cely.“

Anežka nečekala na další ránu a odešla, tak jako předtím Katka. I Hans se sebral k odchodu, ale jeho kroky zaznívaly opačným směrem. šel přímo do dveří se štítkem, do dveří které nenáviděla. Byly to dveře hlavního zdejšího kancléře.

V cele už každý věděl, že se venku něco stalo. Jak vešla, upřelo se na ní mnoho pohledů, ze kterých bylo možno vyčíst touhu vědět co se venku seběhlo. Anežka se však jen rozhlédla a zamířila rovnou na místo, kde před několika hodinami spala další z neklidných nocí. To, co se tam stalo, řekla jen Katce, i když, a možná právě proto, věděla, že to všem řekne. Alespoň to nebude muset každému vyprávět zvlášť a trapné otázka jednoduše odbije.

***

Mezitím mluvil Hans se svým nadřízeným: „Potřebuji někoho na práci u mě v kanceláři. Někoho, kdo by seřazoval složky, prostě něco jako sekretářku. Myslíte, že by to šlo zařídit? A abychom nemuseli platit někomu dalšímu, můžu si vybrat někoho ze zdejších vězňů…“

Pečlivě volil každé slovo a teď čekal na odpověď. Nemusel čekat nějak dlouho, za což byl rád. „Dobrá, povoluji ti jednoho vězně, ale za to co udělá nebo neudělá zodpovídáš ty sám. Dávám ti plnou moc nad jedním člověkem z jakékoliv cely, budeš to potřebovat písemně?!“

„Ne, děkuji,“ Hans už na nic nečekal a vyšel ze dveří rovnou ven, kde se zastavil a podíval k ženským celám.

Anežka už tam neseděla, poslal ji přeci dovnitř, ale namísto ní tam seděla skupinka jiných žen, které byly určitě starší než Anežka. Chvilku přemýšlel, jestli jí to má říct teď nebo až zítra, ale vlastní život mu byl cennější a tak se vydal do cely. Hned, jak vstoupil na práh, se všechny ženy postavily do pozoru.

Anežka byla až vzadu a i když ji Hans hledal pohledem, neviděl ji a tak řekl: „Anežka Kroupová.“ Katka, která vedle ní stála, se na ni podívala a začala o svou přítelkyni bát. Ona sama, Anežka, se v tu chvíli nebála, byla spíš překvapená.

„Pohyb!“ zavelel Hans netrpělivě. Dívka se tedy začala prodírat ke dveřím. Když se tam dostala, pouze se, dnes již podruhé, ohlásila. Hans jí pokynul, aby vyšla a sám ji pak následoval. Venku se Anežka zastavila a čekala na něj, aby pro změnu následovala ona jeho.

Hans se však nezastavil a mířil rovnou do své kanceláře, kam ho Anežka spěšně doprovázela. Místnost byla ponurá, velká a kvůli své velikosti velmi málo osvětlená. Byly tam dva stoly, u jednoho pracoval Hans a druhý byl pokryt hromady papírů, a dvě postele. Zatímco stála a dívala se kolem sebe, on přešel a sedl si do křesla u svého stolu a napil se vychladlé kávy.

„Potřebuji s tebou mluvit, posaď se.“ Popošla tedy k nabízenému křeslu a když si sedala, tak téměř neslyšně sykla bolestí.

Hans si toho všiml, ale ignoroval to, protože s ní potřeboval mluvit o něčem jiném.

„Teď mě pozorně poslouchej. O tom o čem teď s tebou budu mluvit nesmíš nikomu říct, nebo zemřeš ty i ti kterým to řekneš. Rozumíš mi?!“

Anežka slyšela z jeho hlasu lehce výhružný tón a tak jen přikývla. „Dobrá. Budeš pro mě pracovat. Někdy možná i do noci, v tom případě s nebudeš vracet do cely, ale přespíš zde,“ ukázal na druhou postel, „tvá práce bude především zakládání papírů, které já budu zpracovávat a pak ještě … no to uvidíš, večer ti představím jednoho přítele.“

„ Ano pane,“ řekla Anežka a byla velice ráda, že nebude muset pracovat jako doteď. Tvrdá práce, kterou nenáviděla. Těšila se, až řekne tu novinku Katce a lehce se začala usmívat. Byla i ráda, že Hans není nejošklivější a tak bude mít dobrou společnost.

„Fajn, tak tady začneme?“ Pohotově jí vysvětlil co má dělat a pustili se do práce. Anežku to docela bavilo, takže jí den uběhl rychle.

***

Slunce již zapadlo a venku se rozsvítilo světlo. I v kanceláři se už svítilo několika lampami, když Hans řekl, že pro dnešek toho už udělali dost a že může jít. Anežka se akorát sbírala ze země, když se otevřeli dveře a dovnitř stoupil muž.

Elegantně oblečen, delší vlasy svázané do uzlu malou, rudou stužkou a ladnou, přesto pevnou a ráznou chůzí. Tak ten určitě není odsud, pomyslela si Anežka.

„Ty už bys posílal tuto slečnu pryč?“ Hans se na něj podíval, ale nebyl to ten pohled, který patří příteli, byl plný odporu, nenávisti a strachu.

„Je … je už pozdě, dnes jsme toho hodně udělali a slečna Kroupová už by měla jít do cely.“ Teprve teď se na ní muž podíval.

„Ale, ale…židovka,“ přešel až k ní a začal si jí prohlížet. „Tak to je to, co jsi mi sliboval ?! Nezapomeň na naší dohodu,“ řekl a stále se dívajíc na Anežku.

Hans k ní přišel, chytl ji za ruku a odvedl ji ke dveřím se slovy: „Té se ani nedotkneš.“

„No tak.“ Aniž by Anežka zaregistrovala, že kolem ní prošel, stál najednou před nimi a blokoval jim cestu ke dveřím.

„To nás ani neseznámíš?“ ušklíbl se.

Hans rezignovaně sklopil zrak k zemi a pak se podíval na Anežku. Ona pohled opětovala a řekla neznámému muži: „Anežka Kroupová, narozena 25.5.1919 v Říčanech.“

Muž smekl poklonu, tak, jak to ještě nikdy neudělal. Dlouze jí pohlédl do očí a pak téměř neslyšně představil sebe : „Jonathan Ramirez.“

„Tak už jsme se tu všichni představili a teď by měla jít Anežka zpět,“ Hans jí začal pobízet kolem Jonathana, který stále sledoval, jako by si jí chtěl co nejlépe prohlédnout a zapamatovat.

***

Když Anežka vešla do cely, všichni už spali. Potichoučku tedy prošla až ke svému místu v rohu, kde byla i Katka a zrovna na ní upírala svůj pohled.

„ Kde jsi byla celý den? Měla jsem strach…mohl tě zabít. Tak už mluv!“

Anežka si pomalu lehla, aby nevzbudila ostatní a začala své přítelkyni vyprávět co se stalo.

„Týýjo… to se máš. Víš co? Dem spát, zítra budeme pracovat.“

„Já ale půjdu zase k Hansovi.“

„Aha, tak dobrou!“

Anežka přemýšlela, proč je na ní Katka naštvaná. Nevěděla, že je tak závistivá.

***

Ráno se probudila sama od sebe a zjistila, že je v cele sama. Chvíli ležela, když někdo vešel. Byl to Hans. „Pojď už, doufám, že jsi se vyspala. Máme hodně práce.“

Vstala a šla rovnou k němu do kanceláře. Už seděl u stolu, a tak pozdravila a čekala na nějaké příkazy. Dostala práci, při které se probírala hromadou papírů. Pracovala už minimálně tři hodiny, když se konečně odhodlala zeptat se na otázku, která jí sžírala celou noc. „Pane, kdo to byl včera?“

Hans se na ní podíval lehce vystrašeně a oba přestali pracovat. Chvíli mu trvalo než odpověděl, ale když se tak stalo, jeho hlas byl pevný a jízliví. „Do toho ti nic není!“ ušklíbl se a řekl Anežce, aby zase začala pracovat a sám pokračoval v něčem na svém stole.

Schylovalo se už zase k večeru, když Anežka dokončila svou práci a tak vstala, vzala několik složek ze země a šla ke stolu.

„Výborně,“ řekl Hans chladně, aniž by se na ni podíval, „polož to do té skříně naproti dveřím a pak ti dám další práci. Potřebuji, aby bylo do zítřka hotová a je jí poměrně dost.“

Udělala, co po ní chtěl, a začala další práci, které nebylo dost, ale moc. Mohlo být kolem půl jedenácté, když bez zaklepání vešel muž, na kterého se Anežka dnes ptala. Aniž by si jí všiml, jak sedí na zemi a kolem ní hromady papírů, zamířil rovnou k Hansovi, který také zbystřil jeho přítomnost, přestože byl plně zabrán do své práce.

„Hansi! Něco si mi slíbil!“ sykl Jonathan.

„Vím Johne, neboj se, už brzy dostaneš, co jsem ti slíbil,“ podíval se směrem k Anežce, která pozorovala rozhovor.

I Ramirez se otočil, když si všiml Hansova pohledu. „ááá, krásný večer Anežko.“

„Dobrý večer, pane Ramirezi,“ řekla Anežka a mírně se pousmála. Hlavou jí vířily stovky myšlenek a byla zmatená. Proč na Hanse tak vyjel a na ni se usmíval? Líbila se mu snad?

Jonathan se pousmál a přišel k Anežce, která si mezitím stoupla, takže teď se vpíjel do jejích očí. Vzal jí za zápěstí, měl ledové ruce a pevný stisk. Dovedl ji do světla lamp na druhém stole a mlčky ji pobídl, aby si sedla. Věřila mu aniž by věděla proč.

Sklonil se k ní: „Neboj se,“ šeptl a otočil se k Hansovi. Přestože slova to byla uklidňující, Anežce přeběhl mráz po zádech. Nechápala význam toho, co řekl Hans nehybně stojící u svého stolu.

„Chtěl jsem tě zabít, ale to, co mi dáváš, má pro mě větší cenu než si myslíš.“

„Já jsem ti ale nic nedal.“

„Nepokoušej se změnit mou vůli!“ sykl, „ona je to, co jsem hledal. A teď je tu. Já vím, že je to ona.“

Hans otevřel ústa, ale pak jen sklopil oči a to, co chtěl říct, si nechal pro sebe. Jonathan se ušklíbl a přikročil zpět k nevěřícně hledící Anežce.

„Co to má všechno znamenat…?“

Jonathan se k ní sklonil „To nic, Angie. Slíbil jsem ti, že si tě zase najdu a budeme žít zase spolu…navěky…“

„Navěky…“ opakovala po něm a hlavou ji bleskla tvář. Ta tvář, kterou právě viděla před sebou. Jen byla trochu mladší. Nikdy předtím nevěděla, že má takové vzpomínky, ale teď to viděla jasně. Nebyla to Anežka, byla to Angela…

***

 „Neboj se,“ šeptal, ale hlas se mu třásl. Byl to Jonathan, ale víc nepoznával. Na druhé straně vedle ní něco dopadlo. To jak odhodil tepaný meč, aby ji mohl vzít do náruč. Pomalu už necítila ani teplo lidského tepla…

***

Po chvíli hledění do prázdna a přemítání o nově nabytých vzpomínkách se Anežka podívala Jonathanovi do očí a znova zopakovala: „Navěky…“

Jonathan se usmál a krátce ji políbil. Anežka se mu vrhla kolem krku, tak jako kdysi. Jonathan byl překvapen, ale protože to nechtěl dál oddalovat, tak se do ní opatrně zakousl. Anežku zaplavil příjemný pocit, který se ale začal stupňovat v nepříjemnou bolest. Hans se k nim přihnal a chtěl se od sebe odtrhnout, ale Jonathan ho chytil jednou rukou pod krkem a bylo jasno, že on nemůže své síly měřit s upírem.

Anežce začala připadat i ta bolest povědomá. Dokonce ji začaly i opouštět smysly. Jonathan odmrštil Hanse na zeď, protože jeho chabé pokusy dostat se k nim blíž mu přišli trapné. Sesunul se po zdi dolů, nebyl však omráčený, ale povedlo se mu zlomit si nohu. Jan bylo na první pohled vidět, byla to otevřená zlomenina. Jonathan se konečně přestal sytit Anežčinou krví a poklekl s ní.

Nařízl si zápěstí a přiložil jej k jejím ú;stům. Začala pít. Nejprve trpkou chuť brzy vystřídala sladkost. Přestala a měla pocit, že exploduje zevnitř. Jonathan ji objal, aby se utišila. Ještě se sice chvíli zmítala v jeho náruči, ale pak se mu podívala do očí. „Nyní, má milovaná, dostojím svému slibu.“

Angie se zasmála a odvrátila pohled od pohledné Jonathanovi tváře k trpícímu Hansovi. Jonathan to pochopil a pomohl jí vstát. Přešla k němu a klekla si u něj.

„Stále si myslíš, že to není moje věc?! Víš, já nezapomínám…,“ pak se obrátila zpět na svého milého. „Nepotřebujeme ho! Nech mi ho!“

Jen přikývl a vyšel ven. Angie se ušklíbla a stále ještě hledíc ke dveřím promluvila na Hanse: „Nepraštil jsi mě náhodou? Docela to bolelo…“

Měl strach v očích a neodpovídal. Udeřila ho až nečekaně prudce. Zaú;pěl. A pak, jako kdyby to věděla vždycky, se ladně natáhla k jeho krku a bez dalších zbytečných slov začala pít. Neodporoval. Nechtěl sice, aby tomu tak bylo, ale věděl, že teď už s tím nic nenadělá. Jeho poslední myšlenka padla na falešný propouštěcí list, který mu ležel na stole…Pro ni…

Když dokonala, pozhasínala všechna světla a vyšla ven. Stál tam, hleděl na měsíc a čekal na ni. Teď budou žít šťastně…s hlavně věčně. Poprvé nelitovala svého židovského původu…