Poslední noc

Próza / 17.3.2007 /

Povídka z tvůrčí dílny mého kamaráda BlackChara. I nevinný večer v klubu se může proměnit v noční můru. Zvláště když potkáte tajemného svůdného muže…

Byl večer. Jeden z mnoha teplých letních večerů. Další z mnoha večerů, které Sylvie trávila doma. Seděla na pohovce a sledovala televizní dokument. Nikdy netušila, že lze natočit dvouhodinovou slátaninu o tom, jak si špinaví šimpanzi vzájemně vybírají vši. Přitom to mohl být tak romatický romantický večer. To by ale nesměl…
Za jejími zády vydal starý telefon nepříjemný zvuk. Sebrala všechny síly a donutila se zvednout z vyhřátého gauče, na kterém už půl hodiny usínala. Rychle zdvihla sluchátko, aby zabránila telefonu v dalším zařinčení. Přiložila si ho k uchu a promluvila tím nejveselejším tónem, na jaký se zmohla.
„Prosím?“
„Neruším tvou večeři při svíčkách?“ ozval se ze sluchátka hlas její nejlepší přítelkyně. Sylvie obrátila oči v sloup, položila mikrofon na záznamník, stiskla tlačítko se zelenou šipkou a za chvilku přístroj promluvil kovově zkresleným mužským hlasem.
„Ahojky, miláčku. Promiň, vím že pro tohle není snad žádná omluva, ale přišla další zásilka a ti troubové si s tím nevědí rady. Musím na ně dohlížet jak na malé fracky, takže se dostanu domů až kolem půlnoci. Můžu ti zaručit, že je náležitě seřvu za to, jak nám zkazili večer. Opravdu promiň. Miluju tě. Jeff.“
Záznamník oznámil pípnutím konec zprávy a Sylvie a opět si přiložila aparát ke tváři. Nadechla se a podrážděně se zeptala: „Potřebuje tohle komentář?“
„Já… promiň, chtěla jsem jen…“
„Já vím,“ ujistila ji Sylvie o poznání klidněji, „copak jsi chtěla?“
„Nic zvláštního, jen jsem ti chtěla říct, že zítra jsi pozvaná na tu oslavu. Ale tak mě napadá, když nemáš co dělat, mohly by jsme někam zajít, co? Vymetat kluby jako kdysi…“
Sylvii se po tváři rozlil uličnický úsměv. „Tak jo,“ sdělila sluchátku, rozloučila se a zavěsila. Možná tento večer nebude úplně promrhaný.
***
Sylvie připravovala kuře, které měla původně nachystané na večeři s Jeffem. Právě, když ho dávala do trouby, ozval se domovní zvonek. Sylvie tedy otevřela a nadšeně přivítala přítelkyni, kterou očekávala. Místo ní však ve dveřích byla sousedku z vedlejšího bytu. Stála tam v županu a v rukou držela umělou dózu. Sotva se vzpamatovala z překvapení, začala nezadržitelně brebentit.
„Promiňte že obtěžuju takhle večer, je mi to strašně trapný. Víte, můj starej se teď vrátil z práce a usmyslel si, že chce k večeři koláč. A představte si, že doma nemám mouku. Bože, co jsem to za hospodyni?  Já nevím, jak jsem to mohla dopustit, asi jsem si to zapomněla napsat na seznam, víte? Já si radši všechno píšu, víte? Jsem totiž schopná zapomenout i o čem mluvím. No a tak mě napadlo, ta mladá hezká odvedle určitě umí vařit, vod Vás z bytu se totiž vždycky linou vůně až se člověku sbíhají sliny. To jsem tak jednou…“
Sylvie ji přerušila výrazným zakašláním, vyškubla jí dózu z ruky a s falešným ú;směvem se zeptala: „A cože to vlastně potřebujete?“
„Potřebovala bych trošičku, opravdu stačí jen hrstka, přece mu takhle po nocích péct jak na hostinu, že jo…,“ zasekla se, když po ní Sylvie hodila významný pohled. „Ehm… mouku. Polohrubou. Mouku potřebuju,“ vypáčila ze sebe a zahleděla se do země.
Sylvie se tedy otočila a zamířila do kuchyně. Otevřela skříňku, chvíli se přehrabovala ve sklenicích, a když našla tu správnou, s mohutným pocitem satisfakce plivla do té prázdné, sousedčiny, než začala mouku přesypávat. Odkašlala si, v duchu nadávala na inteligenci obyvatel zdejšího domu a s plnou dózou a úsměvem na rtech se měla k návratu. U dveří předala mouku šílené sousedce a chvíli ji ještě pozorovala odcházet. Sotva zavřela dveře, ozval se zvonek znovu.
„Tos udělala naschvál, zavřít mi takhle před nosem?“ ptala se vyčítavě Jana, ale tvář jí zdobil široký úsměv. Padla Sylvii do paží a pevně jí objala. „Tak co? Připravená?“
Sylvie přikývla, oblékla se, vypnula troubu s nedopečeným kuřetem a obě ruku v ruce vyrazily do nočních ulic.
***
Byla noc. Jedna z nespočtu teplých srpnových nocí. Sylvie s Janou seděly u baru jednoho malého tanečního klubu hluboko v útrobách Prahy, popíjely a pomlouvaly prakticky vše, co prožily od té doby, co se naposled viděly. Náladu jim zlepšovala zčásti hlasitá, rytmická hudba, na kterou se na parketu kroutilo nemalé množství mladých lidí, zčásti stejně nemalé množství alkoholu, které již vypily.
Zrovna když se Sylvie snažila Janě vysvětlit, proč se rozhodla odejít z ateliéru a pracovat jako fotografka pro reklamní agenturu, přistoupil k nim pohledný mladík, aby je požádal o tanec. Sylvie okamžitě zabořila tvář do skleničky s tonikem, aby skryla svůj posměšný ú;šklebek, Jana po chvilce hihňání souhlasila. Chopila se odvážného tanečníka a vplula do davu, sledována pobavenými pohledy své společnice.
Sylvie se otočila zpět k baru a chvíli zkoumala viněty na lahvích stojících v regále naproti ní. Měla pocit, že není snad jediný alkoholický nápoj, který by dnes neměla. Byla ráda, že dostatečně trénovala na všech těch večírcích, které pořádali její spolužáci. Většinu lidí by tohle množství dozajista složilo. Přiznala si, že ji to nebaví tak, jako kdysi.
Opravdu řekla kdysi? V duchu se pokárala za to, že začíná mluvit jako ženy, které stále zatvrzele tvrdí, že jim táhne na čtyřicet a jen se obávají okamžiku, kdy se jich někdo zeptá z které strany. Na druhou stranu, pomyslela si, už jsem na světě téměř čtvrt století, což zní, jako pořádně dlouhá doba.
Prudce zatřásla hlavou a mávla na barmana. Musí si rychle objednat ještě ně jaký drink, začíná příliš přemýšlet. Bylo však pozdě. Náhle se jí totiž zmocnil nepříjemný pocit, jako by ji někdo za zády sledoval. Otočila se a zamžourala do davu. I kdyby někdo stál přesně proti ní a civěl na ni, v tu chvíli by to nepoznala. Otočila se tedy zpět.
„Blbej den?“ ozval se klidný hlas ze židle, ze které se před pár minutami nebo možná hodinami (Sylvie už nebyla pomalu schopná rozeznat ani čas) zvedla Jana. Sylvie leknutím zalapala po dechu. Věděla jistě, že když se otáčela, byla židle prázdná. Nyní na ní seděl asi třicetiletý muž.
Vypadal přesně jako jeden z těch mužů, kterými Sylvie pohrdala. Dlouhé vlasy, které mu sahaly až do půli zad, stažené do ohonu mu dodávaly svěží vzhled, na očích měl sluneční lennonky i přesto, že se celý klub topil v pološeru, na těle džíny a černý kus něčeho, co by se dalo nazvat jak bundou, tak pláštěm, příliš se to však nepodobalo ani jednomu. Rychle ucukla hlavou a zadívala se do své sklenice, aby si muž nevšiml, jak si ho prohlíží.
„Ne. Teda vlastně jo,“ Sylvie pohlédla na čirou tekutinu, kterou jí právě barman podal. Když seděla vedle toho neznámého muže, připadala si strašně hloupě. „Mimochodem, jmenuju se Sylvie,“ představila se tedy a ihned se cítila mnohem lépe.
Muž po její pravici se usmál. „Já jsem Petr, Petr Novák. Je to ale příliš obyčejný jméno a tak mi všichni říkají Arzacel.“
„Arzacel?“ podivila se Sylvie, „to zní jako byste byl nějakej čert nebo něco…“
Arzacel se zasmál chroptivým smíchem. „Čert? Já? To se vám povedlo, Sylvie. Vypadám snad na to?“
„To ne, vypadáte…,“ Sylvie přemýšlela, jak její nový společník vypadá. Prohlédla si ho podruhé, tentokrát pořádně a tak, aby to i on zaregistroval. Náhle jí vyschlo v krku. Vypadá… sexy, uvědomila si.
Něco na něm ji přitahovalo, nebyla ale schopná zjistit co. Odvrátila od něj hlavu a snažila se vyhnat podobné myšlenky z mysli. No tak, sakra, vzpamatuj se, přece. Jsi čerstvě vdaná. Jeff je taky sexy. Jsi šťastně vdaná. Zapomeň na něj. Sbal se a vypadni odsud dřív, než uděláš nějakou blbost.
„Jakže…vypadám?“ předstíral Arzacel nesmělou zvědavost. Sylvie do sebe hodila obsah skleničky ležící před ní a chabě se usmála.
„Vypadáte normálně. Nemáte rohy, ocas…poslyšte, strašně se omlouvám, ale asi jsem vypila víc, než jsem měla. Budu muset jít domů, než tady začnu tancovat na baru nahá.“
„Nevypadáte na ten typ ženy, který by se vrtěl na baru v rouše Evině.“
„Divil byste se. Na střední jsem dělala horší věci,“ prohodila Sylvie konverzačním tónem a zvedla se od baru.
Arzacel se opět zasmál. „To bych si rád poslechl. škoda jen, že už musíte.“
„Nemusím,“ vypadlo náhle ze Sylvie. Celý svět okolo ní zmizel. Jediné, co toužila udělat, bylo mluvit s tím mužem za jejími zády. Mluvit s ním až do rána.
***
„… a já na to: ‚Tak si kus odkroj a vypadni, troubo!‘ a on tam stál ředitel.“
Seděli stále u baru. Sylvie měla v sobě téměř dvakrát tolik alkoholu, než v době, kdy chtěla odejít. Téměř neustále se hihňala a v odmlkách vyprávěla Arzacelovi příběhy ze střední školy. Odpovědí jí obvykle býval jeho zdvořilý úsměv nebo mrtvolně chraplavý smích.
Sylvii to však nevadilo, měla pocit, že se výborně baví a že by takhle mohla pokračovat donekonečna. Občas sama sebe načapala, jak na něj obdivně zírá nebo jak si představuje je dva někde o samotě. Tuhle noc si užívala a nic ji tu zábavu nemohlo zkazit.
Janu už nějakou dobu neviděla, naposledy když uprostřed poloprázdného parketu tancovala velmi intimní tanec s blonďatým mladíkem, který se už před dlouhými hodinami odvážil ji oslovit. Upřímně by na ni úplně zapomněla, kdyby se k nim právě neblížila zavěšená u mladíkova pasu.
Když se připotáceli v těsném objetí až k baru, blonďák konečně vytáhl svůj jazyk z jejích úst a dovolil jí promluvit. Stáhla obočí a hovořila pomaleji než obvykle, jako by se celou svou myslí krátkodobě soustředila na to, aby jí bylo rozumět.
„Ahojky, Sylvinko. Nebude ti vadit, když se tady s Oskarem půjdu trošišku projít? On prej studuje or-ni-to-lo-gi-ji a mě to děs-ně zajímá, víš? Asi se už dneska neuvidíme, tak ahojky, sestčiško,“ vydolovala ze sebe a neobratně se pokoušela vysoukat z objetí blonďatého Oskara, aby Sylvii políbila na tvář. Pak se vrátila ke svému partnerovi a společně vyšli z klubu.
Sylvie teprve nyní chápavě přikývla  a otočila se k Arzacelovi. „Tak a jsem bez společnosti,“ postěžovala si. Arzacel objednal další pití.
„Ale no tak, Sylvie, dopřejte Vaší přítelkyni trochu povyražení. Ten chlapec koneckonců nevypadal zle. Nedáte si ještě likér?“ pobídl ji. Souhlasila. Nebyla si jistá, jestli by byla schopná spočítat, co všechno do sebe už dnes nalila. Bylo jí to jedno. Byl tu on.
„Nepůjdete se taky projít?“ slyšela Sylvie sama sebe. Arzacel znovu odpověděl jen mírným pousmáním.
***
Čas noci se neúprosně zkracoval a obloha nad městem velmi pozvolna začínala blednout. Pražské ulice napjatým tichem očekávaly ranní snůšku lidí spěchajících do zaměstnání. Nyní se však po nich procházely jen dvě osoby. Jedna se nahlas smála a obtížně, leč zatím úspěšně, držela rovnováhu. Druhá vedle ní mlčky kráčela rozhodným krokem.
„Ale není mi vůbec -škyt- jasný, jak to děláte. Vždyť jste toho vypil stejně jako -škyt- já. Jak dokážete chodit tak rovně ?“ Sylvie evidentně neměla s artikulací takové problémy jako Jana, potíže jí však způsobovalo neustálé škytání. „A já si myslela, že mám výdrž,“ dodala a začala se smát, jakoby řekla nějaký úžasný vtip.
„Je to ve způsobu chůze. Musíte nohám poručit. Soustřeďte se na chůzi samotnou, ne na rovnováhu.“
Sylvie se tedy soustředěně zamračila a snažila se napodobit Arzacelův pochod. Výsledkem bylo, že po dvou krocích konečně nadobro ztratila rovnováhu a sklátila se na stranu. Byla by si zřejmě ublížila, nebýt pohotového Arzacela, který ji jednou rukou zachytil, aniž by on sám jakkoli zakolísal. Poděkovala mu za záchranu a chvíli šli mlčky. Pak Arzacel podruhé té noci promluvil jako první.
„Začíná svítat. Brzy budu muset jít spát, abych nezaspal do práce,“ řekl.
„Jistě, to by bylo zlé, že?“ zeptala se Sylvie dětinsky. Pak, aniž by čekala na odpověď, pronesla: „Líbíte se mi, můj drahý čertíku. Pustím vás domů, jen co mi dáte pusinku.“
Arzacel mlčel.
„Jen malinkou,“ zaškemrala.
Arzacel si urovnal brýle. „Uvidíme. Teď pojďte,“ dodal s ú;směvem.
„Podívejte,“ Sylvie ukázala do jedné z postranních uliček. V blikajícím světle rozbité pouliční lampy se rýsovala silueta dvou milenců. Stále slýchávala o tom, že se jimi noční ulice hemží, ale nikdy žádné na vlastní oči neviděla. Přemohla ji nesnesitelná zvědavost. Pár nevypadal, že by příliš vnímal okolní svět, a tak se rozhodla podívat se trochu blíž.
Arzacel ji tiše následoval, nevypadal však, že by ho ti dva nějak uchvátili. Když přišli tak blízko, že byli schopni rozeznat i barvy, sykl jen „Sakra!“ Sylvie ihned poznala, proč. Žena, sedící na obrovské železné bedně, byla Jana.
Halenku, její nejdražší halenku, kterou spolu před třemi lety kupovaly na dovolené v Egyptě, měla úplně roztrhanou a ten blonďák (nemohla si vybavit jeho jméno… snad Otakar?) ji právě líbal na krku a jednou rukou prozkoumával končiny za jejím rozevřeným zipem od kalhot.
No, každopádně si to umí užít, pomyslela si, když slyšela její mělký, zrychlený dech. Chystala se odejít, zvědavost ji zcela opustila. Nechtěla svou nejlepší přítelkyni špehovat v téhle choulostivé situaci.Věděla, že by se Jana také potichu odplížila a do smrti by se o tom nezmínila, kdyby ji, nedej bože, našla takhle.
Pak ale uviděla něco,díky čemu úplně vystřízlivěla. Janě po hrudi stékal tenký pramínek krve. Sylvie zděšeně zašeptala „Ježíši!“, otočila a začala utíkat.Arzacel ji ale chytil a pevně objal.
„ššš, to nic,“ konejšil ji. Příliš to nepomáhalo. Sundal si brýle a odhalil své hnědé uhrančivé oči. Ve chvíli, kdy do nich pohlédla, opět přestalo existovat všechno kolem nich. Čert vem Janu. Ať se stane cokoliv, s Arzacelem je v bezpečí. Měla pocit, že na něj hledí snad tisíce let.
„Chtěla jsi pusinku,“ podotkl bez sebemenšího náznaku ú;směvu a dřív, než se Sylvie stačila vůbec nadechnout, ji políbil.
Tělem jí projela vlna nádherného tepla. Naplňovala ji, cítila ho všude, od hlavy až po konečky prstů. Měla pocit, jakoby po zádech padala z velké výšky. Na krku jí naskakovala husí kůže. Teplo se pomalu měnilo v postupující chlad. Ze začátku byl i ten osvěžující, ale po chvíli se jí od nohou rozlil bolestivý mráz.
Chtěla Arzacela odstrčit, ale zjistila, že se už nemůže hýbat. Tep se jí zpomaloval a za chvíli jen zděšeně počítala ú;dery svého srdce. Padala. Nyní už doopravdy. Arzacel ji pustil a ona se složila k zemi. Neschopná pohybu jen mlčky sledovala špičky jeho naleštěných bot. Krátce nato se ozvala rána, jak i Jana upadla na železný povrch.
„Už sis přestal hrát, Simraeli?“ zeptal se ledovým hlasem Arzacel.
„Hm.“
„Neříkal jsem ti, že krev se dá sát i skrze rty?“
„Říkal, ale já si chtěl vyzkoušet, jaké to je někoho kousnout,“ pronesl druhý hlas omluvně.
„Dobrá, tak jí nezapomeň tu ránu olíznout,“ Arzacelovy boty přešláply a odcházel. „Jo, a ukliď tu po nás, ano?“ prohodil ještě přes rameno.
Pak už neslyšela nic

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít