Bylo už pozdě

Próza / 1.3.2007 /

Má první publikace na Dětech-noci.cz. Noční Praha, osamělá dívka a upír. Co všechno se může stát? Upíři jsou nebezpeční milenci….

Bylo už pozdě. Jela trolejbusem a v uších jí hrála její oblíbená zpěvačka Dido. Cítila se tak sama. Naproti ní seděl líbající se pár a ona si pomyslela: Mohla jsem sedět na jejich místě… Ale neseděla. Byla tam úplně sama a opuštěná, přestože nemusela.
Ještě před několika dny měla kluka, který ji měl rád, nebo to alespoň tvrdil. Ale ona musela potkat někoho, o kom sice věděla, že ji nikdy nemůže mít, ale i tak ho chtěla. To on byl příčinou jejího osamění, i když o tom neměl nejmenší tušení.
Hlavou jí bleskla jednoduchá otázka. Proč mu to vlastně neřekne? Měla tolik šancí a přesto pořád váhala. Otázky její myslí doslova vířily. Neznala na ně odpověď a čas jakoby se zpomalil. Tak moc zoufale ho chtěla, že se jí oči zalily slzami a ona odvrátila pohled od láskou kypřící dvojice a zadívala se do nočních světel Prahy.
Rodiče nebyli doma a měli se vrátit až za dva dny. Vystoupila, aniž by věděla kde, ale už prostě nesnesla pohled na ty dva. šla podél Vltavy a kolem ní jezdily po široké silnici auta. Potkávala mnoho lidí, ale vnímala jenom ty šťastné páry, jakoby i její oči vnímaly jen to, co pro ní bylo nejbolestnější.
Cítila, že to prostě neunese a tak vzala telefon a začala pomalu vyťukávat esemesku. „Chci te od první chvile, co jsme se videli,…“ pak našla číslo v seznamu a poslala to.
Bála se odpovědi ještě víc než toho, co v ní bude. Jak kladné, tak i té záporné. Děsila se sama sebe a nebyla schopná pochopit, proč to udělala. Chtěla vrátit čas a tu SMS neposlat, ale už bylo pozdě. Zastavila se a čekala.
Přesto že bylo něco kolem půlnoci, nemusela dlouho stát. Odpověď došla během chvilky. Prsty se jí třásly a ona nebyla schopna stisknout jediné tlačítko. Telefon vesele blikal a ona stála a zírala na displej, který hlásal novou příchozí zprávu.
Ne…ty to nezvládneš, našeptával hlásek v její hlavě. Máš pravdu…! A strčila telefon zpátky do kapsy a pokračovala v cestě. Pohrávala si s telefonem, chtěla vědět, co tam je. Co když to jsou jenom rodiče a chtějí se ujistit, že jsem už doma…? Pomyslela si a znova vytáhla mobil.
Odemkla klávesnici a stiskla Otevřít. Nebyli to rodiče. Byla to reakce na její zprávu. „Já vim,“ stálo tam. Chviličku potom přišla další : „Musim te mit, ted hned, prijd na Karluv most“ .
Chtělo se jí plakat a smát zároveň. Však ona ho chtěla taky. Na Karláč to měla kousek, za šest minut už procházela po liduprázdném mostě, a když došla kamsi ke středu, zastavila se a zahleděla do černé vody. Aniž by slyšela kroky, někdo ji chytil zezadu za pas a přitáhl ji k sobě.
Otočila se a se stále ještě uslzenýma očima ho spatřila. Byl o tři roky starší než ona. Bylo mu tedy 20. Neznala ani jeho jméno ani kde pracuje, ale cítila, že ji k němu něco silně přitahuje.
„Tak jsi přišla,“ řekl tajemně a usmál se na ni.
„Musela jsem, chci tě,“ řekla a cítila, jak se chvěje vzrušením.
Přitáhl ji těsněji na své tělo a zašeptal: „To je dobře,“ a než stačila cokoliv říct, začal ji líbat. Z ničehož nic se zase ozval povědomý hlásek v její hlavě: To bylo nějak moc snadné, nemyslíš? Přestala a lehce se od něj odtáhla.
„Co je?“ zeptal se a tápal v jejích očích.
Také ona spočinula na jeho očích a nebyla schopna se ho na nic zeptat. Nebo alespoň ne na to, na co se ho zeptat chtěla. Připadala si jako omámená a jediné, co si v tu chvíli přála, bylo být s ním. Jako by přesně věděl, nad čím přemýšlí, se jeho pohled změnil v sebejistý. Usmál se a beze slova ji vzal za ruku. Nevěděla, kam jí vede, ale nepokusila se ho ani zeptat, natož mu odporovat. On se stále usmíval a vedl ji po mostě. šli tiše a rychle.
Podívala se na něj, ale on pohled neopětoval. Jeho tvář byla bledá, téměř voskově bílá. Přesný opak jejího bývalého. Velice ji přitahoval svým nevšedním vzhledem, věděl to a chystal se toho využít. Byl si jist, že by mu nic neodmítla.
Mlčky šli asi čtvrt hodiny, když se odhodlala a zeptala se ho: „A kam to vůbec jdeme?“
 „Nech se překvapit…neboj, bude se ti to líbit,“ dodal ještě, když si všiml jejího krajně nedůvěřivého výrazu.
Došli až k nevelkému zašlému domu v hluboké části staré Prahy, daleko od všech světel města, jehož ruch k nim doléhal spíš jen jako slabá ozvěna. Vlastně jediné, co svítilo na cestu, byl měsíc a přerušovaný blikot několika pouličních lamp, které někdo totálně zdevastoval.
Zastavili se před oprýskanými dveřmi a on po dlouhé době pustil její ruku, aby mohl odemknout. Rozhlédla se, ale jediný pohyb, který zaregistrovala, byla kočka, která se procházela po jedné z popelnic.
Neměla ani čas si zvíře prohlédnout, protože už ji vybízel, aby vstoupila. Zběžně přelétla očima po jeho domě. Byl temný a chladný. Nějak se jí nelíbil. No co…nechci přece jeho dům, ale jeho… Zamkl za sebou a začal si ji prohlížet.
I ona na něj upřela svůj pohled a přikročila k němu. „A jak se vlastně jmenuješ?“
„A opravdu to chceš vědět?“ odpověděl a jako by zase nevěděla, co dělá, řekla bezmyšlenkovitě: „Ne.“ Ale to ne…teď přece lžu!
Byla v jeho moci. Pevně ji uchopil za pas a usmál se. Chtěla ho, i když vůbec nevěděla, kdo to je. Cítila se bezmocně a možná by teď raději ležela ve své posteli u sebe doma. Než se zmohla nějakého omluvného slova, začal ji líbat a pomalu jí vyhrnoval krátký topík.
Nebránila se, ale nebyla si jistá tím, co dělá. Aniž by věděla jak, ležela na velké posteli s nebesy jen ve spodním prádle a vášnivě se líbala s mužem, kterého znala sotva pár dní. Z ničeho nic ale polibky ustaly a ona zaslechla někoho cizího.
„Neříkal jsem ti snad něco?!“ řekl jakýsi muž. V jeho hlase bylo cítit opovržení a vztek.
Aby byla také v obraze, otevřela oči a položila se na lokty, aby viděla, co se děje. V pokoji byli nyní dva muži. Jednoho znala, s tím přišla. Měl teď na sobě jen černé kalhoty a zíral na toho druhého, který ho právě z jí neznámých důvodů napomenul.
Podle jejího rychlého názoru byl asi tak stejně starý, možná jen něco o něco málo starší a jeho hlas byl rozhodně mnohem chladivější než ten, na který si za tu krátkou dobu navykla. Sice mu neviděla přímo do tváře, ale fakt, že tu leží polonahá před dvěma muži, kteří jí očividně nevěnují žádnou pozornost, ji znepokojil.
„Ta je pro tebe…dokonalá,“ pokynul rukou k ní, aniž by se na ni podíval. První muž na ni otočil své uhrančivé oči a ona se zachvěla.
„Chceš si mě udobřit po tom, cos provedl, co?“ Zkoumavě se na ni podíval a bylo zřetelné, že mu není lhostejná. Muž, se kterým přišla, se jen mlčky díval na druhého muže.
„Siraeli, myslím, že ti pro tentokrát prominu….“ Sirael, tak se jmenuje ten muž, se kterým přišla!
„Teď ale běž, mám ještě nějakou práci!“ řekl a Sirael si svižně vzal ze židle košili a odešel. Za chvíli bylo slyšet zavrzání domovních dveří. Ten, se kterým jí tam Sirael ponechal, si jí nevšímal, sedl si ke stolu, kde začal něco psát.
„Kdo jsi?“
„Vem si své věci a můžeš odejít“ odpověděl bez zájmu.
 „Ale já nechci….,“ věděla, že se právě zachovala jako žena lehčích mravů, ale bylo jí to jedno, protože taková chtěla být.
Muž vstal a přešel k posteli. „Já jsem Miquel.“
„Eleonora,“ pokynula lehce hlavou dopředu, přičemž jí pramen vlasů sklouzl přes oko a tak pravé obočí, které pozvedla, téměř překryla vlasy.
Miquel se usmál tak, jako se na ni usmíval předtím Sirael. Sklonil se nad ní a začal ji stejně vášnivě líbat. Položil se na její polonahé tělo a začal ji laskat na krku. Vzdychala a cítila jeho horký dech všude po svém těle.
„Co vše ti řekl Sirael?“
„Nic.“
„Pak tě můžu ušetřit…,“ Miquel se pomalu začal zvedat, ale Eleanora ho chytila a stáhla zpět.
„Měl-li se mnou Sirael nějaký plán, tak ho dokonči…!“ řekla, hledíc mu do očí.
„Sirael měl pravdu…jsi dokonalá…a tvá krev je hřích,“ pronesl tiše. „Nejsem zase tak dokonalá…,“ na víc se už ale nezmohla, protože ji opět začal líbat.
Náhle pocítila tlak na krku. Neschopna křičet cítila, jak její tělo pomalu slábne.
„Ne!“ jediné téměř neslyšné slovo, na které se zmohla.
Přestal, trochu se odtáhl a podíval se na ni. Jeho rty byly potřísněny její horkou krví a krutě se na ni usmíval. Zase se k ní sklonil a ohleduplně jí odhrnul vlasy.
„Tohle byl Siraelův plán…mohla jsi odejít,“ zašeptal jí do ucha a ona cítila, jak z ní rychle vyprchává život. Vstal, otřel si ú;sta o rukáv košile a bezcitně, jako by se vůbec nic nestalo, se vrátil k jakémusi papíru, který předtím rozepsal.
Eleanora cítila nejdřív chlad a pak už nic. Neviděla už ani Siraela, který přišel uklidit po jeho krutém příteli. Byla dočista mrtvá a jen dvě ranky na krku připomínaly tu hrůznou událost…

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít