Utrpení – 2. část

Publikováno: Autor:

Druhá a zároveň konečná část mé povídky Utrpení. Pokud statečně vytrváte a dočtete až do konce, prosím o udělení krátkého komentáře, zda se vám čtení líbilo nebo co naopak nelíbilo. Jen pokud pochopím, co dělám špatně, můžu se zlepšit. :)

Nataša byla obecně v tom, co dělala velmi dobrá. Dokonce tak dobrá, že kohokoli ze svých kolegů hravě předčila a vlastně se ani příliš nemusela snažit. Nikdy moc netíhla ke smečce a na svůj individualismus byla právem hrdá. Neobvyklá vlastnost u vlkodlaka, ale určitě ne tak vzácná, jak by si Nataša přála. Její zaměstnavatelé se řídili heslem, že každý je nahraditelný.
Od svého příletu před pár hodinami ještě nic, co by stálo za pozornost, neobjevila a tak začala být kapku mrzutá. Dost na to, aby zlomila pár žeber prvnímu floutkovi, který by ji začal obtěžovat nemístnými návrhy.
Na Delta Amori byla už předtím a tak si zcela samozřejmě probíjela cestu davem lidí, kteří se zmateně míhali sem a tak v takřka každou denní dobu. Měla ráda tyhle vesmírné přístavy, poskytovaly jí onen prvek anonymity, který pro svou práci potřebovala.
Zabočila doleva a zamířila do důvěrně známého podniku, který hojně navštěvovala už při své předešlé návštěvě. Pokud má někde začít s hledáním, tak právě tam. Uvědomovala si sice, že je to jako hledat jehlu v kupce sena, ale přeci jenom se jedná o Vyššího a ne jen tak nějakého upíra, který něčím namíchl její zaměstnavatele.
Byla tu samozřejmě taky možnost, že hledá na ú;plně špatné planetě a tak hlavní prémie spadne do klína jinému lovci, ale ona si prohru nepřipouštěla. Buď všechno nebo nic. A po více než měsíci pátrání si konečně začínala být jistá, že už je docela blizoučko. Cítila to a její nos ji ještě nikdy nezklamal.
šedý ú;svit našla i po těch pár letech snadno, tyhle podniky se prostě nemění. Prokázala svou příslušnost k Rodu vytasením drápů a vyhazovači ji ochotně pustili dovnitř. Za chvíli už seděla v nejzastrčenějším místě baru, usrkávala červené a obezřetně sledovala život okolo sebe.
Bylo právě sedm večer a klientela se začínala scházet. Chvíli se konejšila představou, že by se ten Vyšší, kterého má najít, dneska ukázal a normálně zašel na drink, ale takřka ihned tu představu zavrhla. Pokud se skrývá, jakože se skrývá, tak jistě nebude chodit do podniku jako je tento v centrální čas, kdy je všude hodně Našinců.
Povzdechla si, proč nikdy nejdou věci snadno, dopila sklenici a dala se do práce. Aby bylo její hledání ú;spěšné, dokonce se mohla setkal osobně s Vyšším, aby dostatečně nasála jeho pach a bylo jí i předvedeno, jak se pach Vyššího změní, když má vytvořenou clonu.
To bylo pro její úkol rozhodující. Pokud si Vyšší vytvoří clonu, tváří se pak jeho vyzařování pro okolí jako aura obyčejného upíra a pro ni by pak bylo prakticky nemožné svůj subjekt identifikovat, kdyby nevěděla, jaké anomálie má hledat.
Otočila se ke stěně, opřela si bradu o ruku a rozložila před sebou noviny, aby si kolemjdoucí mysleli, že si prostě jenom čte. Ve skutečnosti však zavřela oči a pekelně se soustředila. Musela odklonit ostatní a zaznamenat jednu jedinou specifickou auru osoby, která tohle místo navštívila možná před několika málo minutami a možná taky před mnoha dny. V takovém případě bude velmi obtížné chytit stopu, protože zanechané otisky se po nějaké době prostě rozplynou.
Zhluboka se nadechla a na pomoc svému vynikajícímu čichu přivolala částečně astrál. šlo to lehčeji než předpokládala, byla teď schopná s určitostí říct, že se Vyšší v daném momentě v  baru nenachází. Čekala to, takže se ihned pustila do té těžší části.
Pronikla do hlubších a tedy i starších vrstev v rozmezí od jednoho dnu stáří do současnosti a začala pečlivě projíždět místnost metr po metru. Rušilo ji kde co, počínaje skupinkou hlučných čarodějů, kteří nadávali nad současnou politickou scénou, po vlkodlačí milence, kteří svými chtivými tendencemi mohutně vlnili astrál a konče partičkou upírů, co si patrně vyrazili ven udělat pěkný večer.
Objev přišel jako blesk z čistého nebe. Jednu chvíli monotónně prohledávala píď po pídi a pomalu se s myšlenkou bohatého výdělku začala loučit a najednou….prudce otevřela oči a měla co dělat, aby si radostní nevýskla. Přinutila se zklidnit a udržet si fazónu normálního příležitostného návštěvníka. Pomalu se odebrala k barovému pultu, aby zaplatila.
Přitom věnovala krátký vítězný pohled stoličce, o které si byla téměř jistá, že na ní ještě před několika hodinami Vyšší seděl.
„Zaplatím,“ kývla na obsluhu a zatímco si vytahovala peníze, pronesla jakoby nic, „kousek odsud bydlí jeden můj přítel, už dlouho jsme se neviděli. Já měla náhodou cestu kolem a chtěla jsem se zastavit a udělat mu radost, že ho překvapím svou návštěvou. Nevíte náhodou, jestli tu nedávno nebyl? Je to upír, má polodlouhé černé vlasy, asi 178 cm vysoký…“
„Bohužel slečno,“ pokrčil rameny číšník, „jsem tu jen jako záskok, většinou pracuji v kuchyni. Věděl by to Stan, majitel tohoto podniku, ale ten tu právě teď není, musel spěšně nějak odejít a netuším, kdy se vrátí.“
„Nevadí, děkuji,“ řekla mile Nataša a vyšla ven. Na ulici jí však ú;směv ztuhnul do jejího obvyklého výrazu. Zrovna dneska musí barman odjet do luftu, ale co, kdyby se jí podařilo vymámit i tuhle informaci, říkala by si, že to jde až příliš snadno.
Podívala se na hodinky, půl deváté. Astrální hledání jí zabralo hodně času, bude si muset pohnout. Teď, když chytila stopu, nebude těžké ho podle ní najít. Dveře za ní se prudce otevřely a ven vypadla parta upírů, která ji předtím tak rušila. Hlasitě zpívali a slušně se motali. Patrně si dali jeden z těch extra silných alkoholových destilátů, který působí i na Našince.
Když za chvíli zmizeli za rohem a i jejich písně utichly v dáli, rozhodla se začít se stopováním. Zhluboka nasála pach ulice a nechala své instinkty, aby ji samy dovedly k cíli.
***
„Jak je vám?“ zeptal se starostlivě Ambrož a přiložil Danielovi k ú;stům sklenici. Ten ji vyprázdnil stejně lačně jako předtím.
„Špatně se mi dýchá,“ svěřil se upír, „jak se mi žebra a hrudní obratle se mění do trochu jiných poloh a posilují, aby udržely váhu budoucích křídel.“
Opodál stojící Stan se zajíkl. Nejspíš si něco takového zkoušel představit a neustále si pro sebe mumlal něco ve smyslu to nemůžeme sami zvládnout. Za poslední dvě hodiny vyrážky změnily barvu a maličkou vystouply, ale dál se zatím neměnily. Vypadalo to, že hlavní vývoj nyní probíhá uvnitř těla.
„Barvíte si vlasy?“ vypálil najednou Stan otázku, na kterou zdá se, kdo ví proč přišel zrovna v tento okamžik.
Ambrož se po něm hodil zlý pohled. „Nemyslíš si, že je to teď nevhodné?“ zamračil se, protože mu přítelova otázka přišla směšná.
„Já jen, že jsem si právě vzpomněl…nemají Vyšší upíři bílé vlasy?“
Daniel se navzdory situaci musel zasmát, což ho sice stálo bodavou bolest v prsou, ale tím napětí mezi oběma čaroději značně zmírnil. „To vskutku mají,“ přisvědčil. „Můžeš mi, Ambroži, prosím podat z prvního šuplíku takovou černou věcičku?“ ukázal k prádelníku.
Ambrož prosbu splnil, byť se u toho tvářil zmateně.
„Víte, co to je?“ pohrával si s předmětem v ruce a když oba nesouhlasně zakroutili hlavou, dal se do vysvětlování. „Tomuhle šikovnému přístrojku se říká XD-56, mezi mladistvými se ale vžil název X-Changer.“
„Počkat, já už vím,“ vyhrkl Stan, „moje neteř něco podobného má taky, je to…,“ chvíli přemýšlel, jak svou myšlenku vhodně zformulovat, „no prostě to má měnit barvu vlasů, že?“
„Přesně tak,“ přisvědčil Daniel, „koupíte si přístroj s vámi požadovanou barvu, ten do krve vpíchne malé množství nanobotů, což zapůsobí na vlasové buňky tak, aby začaly produkovat předprogramovanou barvu.“
„Možná bych se měl o současné módní trendy zajímat víc,“ poškrábal se na hlavě Stan, kterému už místy rašily šediny.
„Teď už je vlastně docela zbytečný,“ řekl smutně upír a přiložil přístroj k levému zápěstí. Ambrož se Stanem fascinovaně sledovali, jak se Danielovi pomalu vrací jeho pravá barva vlasů. Za čtyři minuty z ní nezbyla už žádná památka.
***
Stopa vedla k metru, tím si byla jistá, ale ve všech těch tunelech bylo tak obtížné ji udržet, až se skoro ztratila. Naštěstí se ukázalo, že ten Vyšší musel nějakou dobu stát na místě, nejspíš čekal na vhodný spoj, takže za několik málo okamžiků už zase šla pevně za nosem.
Nasedla do soupravy, o které byla přesvědčena, že je to ta pravá, stoupla si přímo ke dveřím a při každé zastávce obezřetně větřila, jestli náhodou tady stopa nepokračuje. Tak to šlo přes půl hodiny, upír musel bydlet až na okraji města.
Když konečně chytla další stopu, měla co dělat, aby z metra vůbec stačila vystoupit. Větření zabralo vždy dobrých deset sekund než byla schopna určit jestli ano nebo ne a vlak na nikoho nečeká.
Když opustila podzemku, ovanul ji smrad připáleného jídla, sraček a špíny. Znechuceně si odplivla. Chudinské čtvrtě jsou všude stejné. Kdyby si nebyla po předchozím stopování téměř jistá, že se její subjekt schovává zrovna tady, nikdy by ji zde ani nenapadlo hledat. Na Vyššího by čekala…no určitě něco víc nóbl.
To však nepočítala s faktem, že Daniel utekl z Domu téměř bez peněz a jedinou částku, kterou měl u sebe, dal celou za letenku pryč ze Země, své maskování a ten nejlevější byt, který v kolonii Delta Amori sehnal. Ač byl jeho rod nesmírně bohatý, on u sebe nikdy žádné peníze neměl. Prostě to nebylo nutné, co potřeboval, o to si řekl rodičům nebo sluhům.
Nataša šla pešky ještě asi deset minut, než stanula před značně rozprýskaným věžákem, jakých bylo všude okolo desítky. Tato část města byla kdysi kupodivu centrem v začátcích osídlování planety, ale jak se kolonie rozrůstala, potupně ji zatlačila do pozadí a čtvrť stala se útočištěm chudým.
Naposledy zavětřila, jestli má správný pach, zkontrolovala astrál a z kapsy vylovila telefon. Není pochyb. Je na čase zavolat speciální zásahové jednotce jejího zaměstnavatele, že to má.
***
Bylo otázkou několika sekund, než se znovu aktivují bezpečností zařízení. Pokud se chtěl vyhnout spuštění alarmu a tím i svému odhalení, musel za tu nicotnou chviličku stihnout více než stometrovou vzdálenost, vyhnout se pokud možno hlídačům a překonat zeď.
Přitom už dva metry od ní bylo možné pocítit lehké brnění, jaké vyvolává silná koncentrace energie. Ani na magickém zabezpečení rodového sídla otec nešetřil. K jeho velkému štěstí ale bariéra nebyla konstruována tak, aby nepouštěla lidi ven, ale naopak zabraňovala neoprávněnému vniknutí, takže mu stačilo dva metry vysoké zdivo pouze ladně přeskočit.
A octl se venku. Opravdu venku. Byl to naprosto nová zkušenost nemít kolem sebe bandu patolízalů a bodyguardů. Prostě tak stát a kochat se nocí. Stál sice jen asi metr od zdi, ale v tu chvíli si myslel, že má před sebou celý svět. Hvězdná obloha byla bez mráčku a na nebi zářil měsíc. Dal se do běhu…
***
Probudila ho tak palčivá bolest zad, až vykřikl a prudce se posadil. Vzápětí zalapal po dechu, ale přestavující se žebra mu svíraly plíce příliš těsně, takže jen nemohoucně sípal. Ucítil na sobě čísi ruce, jak ho pevně drží, aby se tolik nezmítal. Byli to Ambrož se Stanem, kteří po sobě házeli zděšeně bezradné pohledy.
Když do sebe konečně dostal trochu vzduchu, přestal se třást, kývl na oba čaroděje, aby ho už pustili, zase si lehl a stočil se do klubíčka. Měl pocit, jakoby mu měl hrudník každou chvíli prasknout a ramena se vykloubit.
„Co se stalo?“ zašeptal.
„Začal jste sebou ve spánku házet,“ vysvětlil Ambrož a kapesníkem si utíral z čela pot.
Stan se sesunul na zem vedle postele a nepřítomně se díval přes sebe. Patrně byl v šoku. Asi tak po minutě se však prudce zvedl, rozechvělým hlasem pronesl nekompromisně: „Takhle už to dál nejde!“ a odkráčel z pokoje.
Ambrož, zmatený přítelovým počínáním, za ním ihned vyrazil. „Stanislave, co chceš dělat?“
Zbytek rozhovoru slyšel Daniel už jen tlumeně. Věděl, co má Stan v plánu, ale už mu to bylo jedno. Nechtěl přidělávat těm dvěma dobrosrdečným čarodějům další starosti, nechtěl, aby vina padla na ně, nechtěl…
„To, co jsme měli udělat hned, zavolat na ta správná místa. Já jsem barman, Ambroži, ne…a nepřerušuj mě ksakru! Já jsem jen obyčejnej barman, nemůže se ode mě očekávat, že si poradím s něčím takovým.“
„Ale on…,“ namítl Ambrož, ale Stan ho takřka ihned přerušil.
„On mi nemá co rozkazovat, je Vyšší vod upírů, ne čarodějů a jestli nám tady umře pod rukama, tak ti garantuju, že…“
„Stanislave, počkej, to přece…“
„…nás voba čeká hodně krátkej soud, pokud vůbec nějakej a Koncil s Radou nás oba pošlou na smrt za nedbalost. A pak se před nimi oháněj tím, že princátko nám nařídilo nekontaktovat vládu,“ rozkřikl se rozzlobeně barman a na protest si dal ruce v bok.
„Ale ono je to složitější než…“
„Hovno složitější, možná že chtěl svobodný život, ale ten už má teď stejně zpackanej, copak to nechápeš? Copak se po dnešku může procházet jen tak po ulici? Oči a vlasy zamaskovat jdou, ale křídla…ani nápad!
„Asi máš…“
„Jasně že mám,“ uzavřel Ambrožův přítel, „a puč mi mobil, svůj jsem zapomněl v autě.“
Než však Stan stačil navolit číslo, stalo se něco naprosto neočekávaného. Vchodové dveře se prudce rozlétly, přestože předtím bylo pečlivě zamknuto, a ozvala se dvě kovová cinknutí, jak něco spadlo na podlahu.
Čarodějové rychle vyběhli z kuchyně, aby se podívali, co se to u všech všudy děje. Předsíň byla plná kouře, takřka ihned jim začaly slzet oči a rozkašlali se. Dusící se Ambrož si dal rukáv přes pusu a ještě stihl zařvat: „Danieli?“ než do místnůstky vběhla jednotka po zuby ozbrojených mužů s dýchacími maskami.
Stan natáhl ruku, aby vyslal alespoň jednoduché obranné kouzlo, ale štiplavý kouř mu naplnil plíce tak, že nebyl schopen se koncentrovat a kouzlo se rozplynulo dřív, než stačilo zasáhnout cíl. Pak ho tvrdá rána do zátylku srazila k zemi a než úplně ztratil vědomí, shledal, že Ambrože potkal stejný osud.
Nataša vstoupila do bytu až bezprostředně po zneškodnění obou čarodějů. Ne, že by se bála přímého boje, ale předsíňka byla už tak bez nahrnutí se čtyř mužů zásahovky a dalších posil čekajících venku, dost stísněná a na obyčejné čarodějíčky přece stačili vojáci. Ona si měla vzít na starost Vyššího, až ten představoval vážnější problém, kdyby se rozhodl začít bránit.
Předešlá termovize odhalila tři osoby, z toho dvě v kuchyni a jednu v hlavním pokoji. Takže čarodějové to mají za sebou, je to už jen na ní. Zcela samozřejmě se vydala do ložnice, tyhlety byty mají všechny stejné uspořádání místností.
Zatnula pěsti, připravila se na proměnu ve svou zvířecí podobu a vykročila. Vojáci ji měli pouze krýt záda, měla nařízeno ho zajmout pokud možno nezraněného.Co však našla překvapilo i tak otrlou povahu, jakou Nataša bezpochyby měla. Čekala tuhý odpor, čekala pohled do hlavně pistole, čekala léčku…ale rozhodně nebyla připravená na pohled, který se jí naskytl.
Daniel sice stál na nohou, protože bitka z předsíně ho donutila jít pomoct svým přátelům, ale sotva se na nich držel. Jednou rukou se přidržoval stěny, aby neztratil rovnováhu a mátožně dýchal. Protože neměl na sobě žádné tričko, byly jasně vidět pulzující tepny a pod kůží se mu rýsovala žebra.
Nataša, která měla v plánu do pokoje vtrhnout a využít rychlého vpádu, se na místě zarazila. Notnou chvíli jen tak civěla, než jí došlo, že on bojovat zcela určitě nebude. Přejela pohledem Daniela ještě jednou, jakoby nevěřila tomu, co vidí – byl zcela bez maskování a pokud ty věci na jeho zádech byly skutečně to, co si myslí…panebože! Zkoprněli dokonce i vojáci, kteří zvědavě nakukovali do pokoje, aby se podívali, proč lovkyně neútočí.
„A-a-ani hnout!“ řekla rozechvělým hlasem a namířila na něj zbraň, protože si v tu chvíli vzpomněla, že ho má za úkol přece zajmout.
„Prosím, neubližujte jim, za nich nemohou,“ zašeptal prosebně a upřel na ni své nepřirozeně modré oči. „Se mnou si dělejte, co chcete, ale je nechte být.“
Nataša zavřela pusu, protože si uvědomila, jak hloupě se musí tvářit a o krok v ú;ctě ustoupila. Před hypnotickým pohledem byla varována, ale nezdálo se jí, že by si ten Vyšší nějak dopomáhal vampírskou magií. Za sebou uslyšela nějaký povyk, ale nebyla schopná odvrátit zrak.
„No tak, pusťte mě! Kruci, bude to?“ zazněl z chodby rozhořčený hlas a nejspíš padlo i pár pohlavků, aby se vojáci konečně probrali. Dopředu se prodral muž ve slušivém, a jistě i velmi drahém obleku, který se do celé té scenérie uniforem, zbraní a už skoro vyprchaného slzného plynu vůbec nehodil. Natašu, která blokovala dveře, bez okolků odstrčil.
„Tak přece,“ zvolal vesele a pokračoval, jakoby se jednalo o zcela normální konverzaci a ne nelegální vojenský zásah. „Očekávali jsme, že k něčemu takovému dojde,“ významně se podíval na Danielova záda, „dřív nebo později tě zpráva o tragické smrti tvých rodičů musela zastihnout,“ při slově tragické se zvlášť zapitvořil, „a spustit dospívací proces mnohem dřív.“
„Vy?“ vyhrkl zdrceně Daniel, protože muže poznával. Aby taky ne, přes padesát let zastával funkci hlavního tajemníka jeho otce, než ho za zradu Viktor nechal vsadit do vězení. Ještě před výkonem trestu (za velezradu je smrt), však ze své cely záhadně uprchl a dvacet sedm let po něm upíří bezpečnost marně pátrá.
„Ano, já,“ doširoka se usmál, „kdo by to byl čekal, že zrádce přijmou na jiných místech tak vlídně a dokonce mu nabídnou práci, která se prostě neodmítá.“
„To jste byl vy? Vy jste zabil mé rodiče?“ vytřeštil oči nevěřícně Daniel.
„Nepřímo, i když nepopírám, že jsem na tom měl svůj neoddiskutovatelný podíl. Přesto musím trpně přiznat, že jsem jen figurka, i když mám na šachovnici nepochybně status koně. Já pouze plním příkazy, jsem nyní podřízen jinému Vyššímu. Určitě ji znáš, museli jste spolu mít hezký příbuzenský vztah,“ napověděl a v jeho hlase byla jasná známka ironie.
„Snad…ale to ne,“ zašeptal Daniel a podlomila se mu kolena, bolest ho pomalu začínala zmáhat, déle se už na nohách udržet nedokázal.
„Ale ano, tvoje milá tetička Gabriela,“ usmál se sladce tajemník a vytáhl z kapsy polodlouhý kovový předmět. Danieli začínalo nepříjemně hučet v hlavě, takže když mu tajemník onen předmět přiložil ke krku a vstříkl mu tak do těla uspávací látku, nepochyboval, že za pár minut by ztratil vědomí tak či tak.
***
Znal to místo velmi důvěrně. Rozhledné pastviny, stráně i blízký les sice byly majetkem jeho rodiny, kolem nichž otec jistě nechal vybudovat magickou ochranu, ale ta byla momentálně tak daleko (pozemky byly opravdu rozsáhlé), že ji Daniel nevnímal.
Tady si vždycky připadal svobodný, přestože mu za zády stála skupinka sluhů a park střežilo mnoho hlídačů, které sice nikdy přímo nezahlédl, protože měli přikázáno svou přítomností nerušit poklidnou scenérii, ale věděl, že tam někde skrytě číhají.
Miloval koně, přestože mají krátký život a musel jich za ta léta už několik vystřídat. Pokaždé když na jednoho z nich nasedl, dokázal se odpoutat. Rázem přestal vnímat existenci všech těch lidí, kteří se kolem něj neustále motají.
Nasedl na svého oblíbeného vraníka a popohnal ho do běhu. Stačila chvíle, aby s jeho ladnými pohyby splynul. Co na tom, že kdyby chtěl, mohl by ho hravě předběhnout. Teď byl koněm. Šťastným a nespoutaným.
***
Probuzení zpět do reality bylo rychlé a kruté. Nevěděl, jak dlouho byl v mimo, ale když se pohnul, zavadil o nějaký studený kov, který na všech místech, kde se bezprostředně dotýkal holé kůže, strašně pálil. Stříbro, nepochybně.
Otevřel oči a trochu nadzvedl hlavu, aby se přesvědčil. Ruce, nohy i hruď mu obepínala tenká stříbrná pouta. Zkoušel se z nich vymanit, ale nešlo to. Ležel na tvrdém lůžku v nějakém podzemním provizorním žaláři a matně cítil přítomnost několika osob.
„To bych na tvém místě nedělala, jenom si víc ublížíš,“ řekl chladný vysoký hlas.
Daniel se za tím zvukem otočil, napolo schovaná ve stínu stála jeho teta Gabriela, oblečena do klasického královského roucha, jaké nosí všichni urození. „Zdravím tě, synovče,“ usmála se a přistoupila k němu blíž. Jakožto všichni příslušníci aristokratických upířích rodin, i ona měla nepřirozeně modré oči, stříbrně bílé vlasy a samozřejmě blanitá křídla, která složená nevypadala zdaleka tak mohutná, jaká ve skutečnosti jsou.
Daniel svou tetu viděl naposledy před čtyřiceti lety, když ji Koncil odsoudil do vyhnanství za všechny zločiny, které spáchala. Normálního upíra by její skutky stály život, ale přeci jenom…byla taky Vyšší. Gabriela byla mladší sestrou Danielovy matky Agáty a jen nelibě nesla, že se nestala královnou právě ona. Právě kvůli tomu neměly královské páry v historii většinou víc jak jednoho potomka. Upíři jsou zkrátka moc cílevědomí a nesnesou být druzí.
„Jak jsi jen mohla…vlastní sestru,“ řekl vyčítavě Daniel.
„Stála mi v cestě, je to jednoduché, můj milý,“ pokrčila rameny jakoby se vlastně nic nestalo, roztáhla křídla a jedním koncem mu přejela po hrudi. „A to stejné udělám tobě, samozřejmě si uvědomuješ, že tě nemůžu nechat naživu.“
„Vy-vy ho chcete zabít?“ ozval se slabý hlásek. Byla to Nataša, které se sice dostalo díky dobře splněnému ú;kolu privilegia tu být, ale slíbila, že ani necekne.
„Jistě, co sis myslela? Že ho po smrti jeho rodičů, která je mým dílem, vezmu za sobě vlastního?“ nahlas se rozchechtala. „Náno pitomá, to sis opravdu myslela?“
„T-t-to ne,“ zakoktala se lovkyně, z Gabriely šel opravdu strach. „Ale je to přece Vyšší.“
Gabriela se rozesmála ještě víc a hodila Natašu prudce o stěnu. Přítomní vojáci a sluhové se zachvěli. „Na Vyššího nemluvíš, dokud jím nejsi dotázána,“ připomněla a otočila se zpět k Danielovi.
„Ale ještě předtím než tě zabiju, si s tebou trochu pohraju, můj drahý synovče,“ vytasila špičáky, „nechám tě projít celou přeměnou, což už dlouho trvat nebude a až ti narostou křídla, budu se bavit jejich zmrzačením. A pak tě možná konečně zabiju.“
„Ty zrůdo,“ ozvalo se tiše. Nataša ležela na zemi a z ú;st ji stékal pramínek krve. „Já jsem možná nájemná lovkyně a zabíjím lidi na zakázku těm, co zaplatí nejvíc, ale nikdy své oběti netrápím. Mučení je zvěrstvo a ty-ty jsi zrůda! Vyšší mají být ušlechtilí, spravedliví a….“
„Jak se opovažuješ!“ rozlítila se Gabriela a v mžiku ji držena pod krkem. „To ty jsi mě k němu přivedla, copak jsi zapomněla? Dala jsem ti stopu a poslušný pes mě k ní zavedl. Na hledání jsou vlkodlaci opravdu užiteční, ale nejsou zdá se schopní držet jazyk za zuby ve vhodnou chvíli.“
Ze záhybů hábitu vyndala starobylou dýku s bohatě zdobenou rukojetí. „Nebudu si přece špinit ruce,“ pronesla povzneseně a zabodla ji ochromené vlkodlačici přímo do srdce. „Dostalo se ti smrti z rukou Vyšší, ber to jako čest,“ zašeptala umírající do ucha, pohodila Natašu na podlahu a dál jí nevěnovala pozornost.
„A ty, synovče, se připrav na bolest. Existují sice obřadní techniky, které proces usnadňují, ale nepočítej s tím, že se…,“ zarazila se v půlce věty a na malý moment zavřela oči, protože pocítila náhlou změnu v astrálu. „Někde cizí vniknul do mého sídla, jakože nefungují alarmy?“ rozkřikla se po všech v místnosti.
„Týme 3, hlaste se,“ zamumlal nervózně jeden voják do vysílačky. „Týme 3, opakuji, nahlaste svůj stav.“ Nic, ticho. „Týme 4, slyšíte mě? Týme 3, Tým 2…kdokoli.“
„Neschopní troubové,“ zaječela Gabriela, „musím si snad všechno zařídit sama?“ přiskočila ke dveřím, prudce je otevřela a před obličejem se jí mihla dvě stříbrná ostří. Čepele se však zarazily několik centimetrů od jejího krku.
„Vy?“ vykulila překvapením oči. „Ale jak je to možné, máte být oba mrtví, zabila jsem vás. Zabila!“
Naproti ní v široké chodbě stáli Viktor s Agátou. Měli tak rozhněvané pohledy, zlostně vyceněné špičáky a výhružně rozepjatá křídla, že nikoho z Gabrieliných poskoků ani nenapadlo přispěchat své vládkyni na pomoc. Oba třímali v rukou stříbrné meče.
„To sis měla myslet,“ zavrčel Viktor, „ale odhalili jsme tvé záměry. Mému tajemníkovi se tak ú;plně zmizet nepodařilo, celou dobu jsme ho sledovali. Zavedl nás přímo k tobě.“
„Věděli jsme o sabotáži a sehráli to tak, aby sis ty i celý svět mysleli, že jsme skutečně zemřeli,“ přidala se královna, „a díky tomu jsme tě konečně dopadli…a jako bonus našli i ztraceného potomka. A teď,“ namířila jí mečem na hruď, „se připrav na smrt.“
„Tak snadno mě nedostanete,“ sykla Gabriela a bleskurychle se přesunula k připoutanému Danielovi, který po celou dobu rozhovoru jen tiše sténal. Z roucha pohotově vylovila další dýku a namířila ji výhružně nad hruď mladého upíra.
***
Nataša nebyla zcela mrtvá. Ještě ne, byť ji od smrti dělila jen tenounká čára. Silně krvácela a život z ní pomalu vyprchával, ale než odejde, musí udělat ještě jednu věc. Možná byla vrah, ale rozhodně ne zvrácená. Dělala to pro peníze, aby přežila. Nehodila se pro život ve smečce, byla odsouzena k věčnému samotářství, ale nějakou obživu potřebovala. A stopování bylo jediné, v čem vynikala.
Vybrala si, stala se nájemným lovcem. Doposud společnosti jen škodila, obohacovala se na něčím zabití. Teď přišel čas ten dluh splatit a alespoň jednou v životě udělat správnou věc. Z posledních sil z hrudi vyrvala dýku. Gabriela k ní stála otočená zády a zoufale se snažila držet Viktora a Agátu v šachu tím, že hrozila zabitím Daniela.
Nataši si vůbec nevšímala, ta pro ní byla už dávno mrtvá. Lovkyně toho využila, pečlivě zamířila a tu trochu zbývající energie dala ho hodu. Její poslední vražda, za kterou paradoxně nedostane zaplaceno. Takřka ihned poté, co rukojeť opustila ruku, se Nataša zhroutila zpátky k zemi a vydechla naposled. Ještě předtím však uslyšela výkřik – to jak dýka zasáhla svůj cíl.
***
Daniel vnímal události kolem sebe jen velmi mlhavě. Urputně bojoval se svým vědomím, aby se nepropadlo do nicoty a zároveň si to nesmírně přál, protože křeče, které zakoušel byly na hranici ú;nosnosti. Dokonce i té upírské.
Sklonila se nad ním něčí hlava, ale viděl příliš rozmazaně na to, aby určil o koho se jedná. Prozradil mu to až hlas. „To bude dobré, synu, vydrž.“ Otec!
Vzdáleně slyšel i matku, jak říká: „Už to nemůžeme odkládat,“ a pak po přítomných křičí: „Všichni ven!“
„Ambrož a Stanislav…žijí?“ zašeptal naléhavě.
„Pokud máš na mysli ty dva čaroděje, co jsme našli při dobývání tohoto sídla, tak ano,“ uklidnil ho otec a uvolňoval přitom okovy.
„Ta žena…nevím, jak se jmenovala, ale myslím, že mě zachránila,“ zmínil ještě Daniel než ho Viktor vzal do náruče a položil o kousek vedle na zem.
„Ale byla to ona, kdo Gabrielu k tobě přivedl,“ připomněla mu vážně matka a podepřela ho. „Nějakou dobu jsme sledovali i ji.“
„Přesto…chci, aby se jí dostalo řádného pohřbu,“ trval na svém Daniel.
„Dobře, pokud si to přeješ,“ svolila nakonec a jemně mu přiložila prst k ú;stům, „ale teď už nemluv, nesmíš se zbytečně vysilovat. Dost na tom, že jsi kost a kůže, proces vyžaduje spoustu energie, za normálních okolností by se ti neustále dostávalo velké množství čerstvé krve, ale takhle,“ svraštila ustaraně čelo a dlouhé stříbrné vlasy jí spadly do tváře.
„Hladká proměna vyžaduje, abys pozřel alespoň trochu krve obou svých rodičů, ale ve tvém stavu ti jí budeme muset dát mnohem víc a i tak se bojím, bude-li to stačit,“ řekl smutně otec.
„Musí,“ povzdechla královna, doširoka nad svým synem rozepjala křídla a když to stejné udělal i její muž, ú;plně ho tak zakryli.
Viktor začal zpíval. Nejdřív potichu, pak postupně jeho hlas zesiloval. Byly to starodávné magické texty v původním upírském jazyce, které dnes znali už jen Vyšší. Agáta se kousla do zápěstí. „Pij, synu,“ pobídla ho.
Daniel lačně přiložil ú;sta k matčině ruce a už s prvním douškem cítil, jak mu do těla proudí síla. Jiná, než jakou znal z lidské krve…ta matčina jakoby nebyla zředěná, obsahovala samotnou podstatu upíří nesmrtelnosti.
Pak si se svým druhem vyměnila roli, začala prozpěvovat svěžím uklidňujícím tónem. Daniel okusil krev i svého otce a konečně pocítil uvolnění. I bolest poněkud ustoupila do pozadí a po jeho těle se rozběhlo příjemné magické brnění. Když zárodky nových křídel protrhly kůži na zádech, bezhlesně vykřikl a vyčerpáním omdlel.
„Teď budeš dlouho spát, Danieli,“ řekl otec a pohladil ho po vlasech, „ale až se probudíš, budeš doma.“