Upír jako živá bytost stvořená evolucí

Jaký by asi byl upír jako skutečná živá bytost? Jak by se choval? Jaké by měl pudy? Jak by se jeho myšlení lišilo od lidí? Jak by se lišilo samotné jeho tělo, když by navenek mělo přesně kopírovat Homo sapiens sapiens?

Upozornění! Následující text je téměř doslovnou citatí z knihy Poslední upír Suzy McKee Charnasové. Vyjmula jsem pouze přímou řeč a mírně uzpůsobila k podobě použitelného článku.

Síly evoluce jsou schopné vytvořit skutečné výstřelky. Ale musíme pochopit, že nemluvíme, v případě upíra o strašidle sajícím krev, které se stáhne před stroužkem česneku. Tedy, jak by příroda uzpůsobila upíra?

Skutečný, hmotný upír, pokud by existoval, by podle definice byl největším ze všech dravců, neboť by žil na vrcholu potravního řetězce. Jeho kořistí je člověk – nejnebezpečnější zvíře, požírač a ničitel všech ostatních. Proto by se každý rozumný upír raději vyhnul riziku útočit na člověka a sál by krev nižších tvorů. Zůstává však otázkou, zda by se s tím mohl spokojit.

Proto musíme předpokládat, že náš upír toho není schopen. Zvířecí krev ho snad může přenést přes hubené období, jako mořská voda může udržet trosečníky při životě po několik bídných dní, ale nemůže nastálo nahradit sladkou vodu k pití. Lidé zůstanou upírovou potravou, jakkoli jsou nevypočitatelní a jednání s nimi je nebezpečné, a on musí žít tam, kde pobývají oni.

V řídce osídleném dávném světě by byl upír vázán k městu či vesnici, aby si zajistil přísun potravy. Naučil by se přijímat tak málo potravy, jak by jen bylo možné (řekněme půl litru krve denně), neboť by stěží mohl za sebou nechávat stopu vysátých těl a zůstat nepovšimnut.

Čas od času by se stáhl z důvodu vlastní bezpečnosti, a také proto, aby dal vesničanům čas na zotavení. Spánek dlouhý několik generací by mu poskytl nedotčenou a nevědomou populaci ve stejném místě. Musí být schopen zpomalit svůj metabolismus, aby v sobě přirozeným způsobem navodil stav útlumu životních funkcí. Pohyb v čase by se stal jeho alternativou k pohybu v prostoru.

Upírovy zpomalené tělesné funkce během těchto dlouhých period odpočinku mohou pomoci prodloužit celkovou dobu jeho života; stejně může působit přežívání po dlouhou dobu, ve stavu bdělém či spícím, na hranici hladovění. Víme, že minimální krmení způsobuje udivující dlouhověkost u některých jiných druhů.

Dlouhý život by byl vysoce žádoucí alternativou k rozmnožování; nabízel by nejvyšší prosperitu s nejmenší konkurencí; velký predátor by si nepřál opanovávat své vlastní soupeře. Nemohlo by být pravdou, že jeho kousnutí mění jeho oběti v upíry jako je on sám. Nebo bychom se už po krk topili v upířích zubech.

Upíří zuby jsou příliš viditelné a nejsou účelné pro sání krve. Velké, ostré zuby psího typu jsou určeny k trhání masa. Polské verze upířích legend mohou být blíže k cíli; hovoří o jakémsi typu vpichovacího nástroje, možná o jehle na jazyce na způsob žihadla, která by vylučovala protisrážlivou látku. Díky tomu by mohl upír přitisknout rty kolem minimální ranky a sát libovolně krev, místo aby musel do své nešťastné oběti vyrvat velké díry, z nichž plýtvavě stříká krev.

Spal by upír v rakvi? Jistěže ne. Skutečný upír by potřeboval fyzický přístup ke světu, a pohřební zvyky jsou vymyšleny tak, aby tomu naopak bránily. Mohl by se uchýlit do jeskyně nebo odpočívat uvnitř stromu jako Merlin nebo Ariel v rozeklané borovici, za předpokladu, že by mohl najít buď strom nebo jeskyni bezpečné před rozmary divočiny a před buldozery stavbařů. Najít dlouhodobě bezpečné místo odpočinku je v dnešní moderní době jeden ze zjevných problémů pro našeho upíra.

Po každém probuzení se upír musí rychle zadaptovat na své nové okolí, což je ú;kol, který, jak si můžeme představit, se s rychlou akcelerací kulturních změn po průmyslové revoluci postupně stává stále těžším. V polovině minulého století musel bezpochyby zkrátit své spánky na kratší a kratší úseky, neboť se bál, že by zcela ztratil kontinuitu – tato deprivace nemůže zlepšit jeho náladu.

Protože jde spíše o přírodní než nadpřirozenou bytost, předpokládejme, že stárne, ale velmi pomalu. Přesto každé vyrovnání se s novou epochou je pro něj náročnější a vyžaduje od něj stále více – víc představivosti, víc energie, víc obratnosti. Musí se dostatečně adaptovat, aby maskoval svoji anomální podstatu, a přitom nesmí podlehnout současným pravým nebo levým ideologiím – to jest úchylce zdůrazňování práv individua nebo naopak neomylnosti mas – neboť jakákoli vázanost interferuje s vykonáváním jeho dravčího umění přežití.

Což znamená, že si nemůže dovolit skrupule týkající se pití krve. Je také nesmysl, že si líný upír vždycky může vzít domů hezkou mladou instruktorku, která mu ukáže jakýkoli nový vývoj v mezilidských vztazích, protože byste pak směšovali dohromady večeři a sex.

Vyvstává otázka, že upír narozený v mnohem dřívější době, by se stal nebezpečně podezřelým pro svoji malou výšku, protože lidská rasa je dnes vyšší. Nikoli však nezbytně. Mluvíme o vysoce specializované tělesné formě. Je docela možné, že během období bdění je jeho metabolismus natolik citlivý, že odpovídá na podněty z okolí rozvíjením těla stejně jako jeho mysli.

Možná že zatímco je vzhůru, jeho celá existence má intenzivní úroveň vnitřní aktivity a změny. Stres tohoto velkého spěchu v dostižení všech forem vývoje najednou – fyzické, mentální a kulturní – musí být mimořádný. V dnešní době bychom sami potřebovali jeho dlouhé spánky na zotavení z těchto tlaků.

Procvičováním trochy imaginace a logiky jsme stvořili bytost, která nese povrchní podobnost s upírem z legend, ale v podstatě je úplně odlišná od standardu toulající se mrtvoly s averzí ke křížům.

Jak ale vysvětlit pověry o křížích, česneku a podobně? Primitivní lidé, kteří by se poprvé setkali s upírem, by si nebyli vědomi, že je produktem evoluce stejně jako oni sami. Proto by si vytvořili příběhy, pomocí nichž by ho vysvětlovali a ovládali ho. V dávných časech mohl sám upír uvěřit některým z těchto legend – o stříbrné kuličce, o dubovém kůlu. Když se probudil po dlouhém spánku v méně pověrčivé době, opustil tyto představy, stejně jako všichni ostatní. Dokonce by se mohl začít zajímat o svůj vlastní vývoj a původ.

Člověk by se mohl ptát – nebyl by osamělý? Tato otázka se však zrodila z ochranitelského způsobu života. Dravci v přírodě se nepoddávají tomuto typu romantického snění, které jim lidé přisuzují. Náš upír nemá čas na snění. Při každém probuzení se toho musí víc naučit. Možná, že se někdy svět vrátí k rozumné rychlosti změn, a to mu dovolí mít nějaký čas na zahálku, kdy se bude moci cítit osamělý.

Opakovaně vzdělávající se upír by si vždycky měl najít místo někde v centru vzdělávání, aby získal přístup k informacím, které potřebuje. Možná univerzitu, kde usilovné studium a jiné výstřednosti aktivního intelektu by byly přijatelným chováním pro dospělého muže.

A co upírova satanská pýcha? Zde vstupujeme spíše na ú;zemí literární imaginace a jejich výplodu. Tygr, který usne v džungli a po probuzení nalezne prosperující město přerůstající jeho brloh, už nemá energii nazbyt, aby projevoval satanskou pýchu.