Suzy McKee Charnasová: Poslední upír

Suzy McKee Charnasová je u nás poměrně neznámou autorkou a jedinou knížkou, která od ní v České republice vyšla, je právě Poslední upír. Možná je to dobře, podle mého názoru by se měly překládat jen ty opravdu nejlepší kousky. Přeci jenom ta trocha potištěného papíru stojí docela dost a vyhazovat peníze za brak je zbytečnost.

Posledního upíra se ale pro nic utracených úspor (nebo času, pokud si ho seženete v knihovně) bát nemusíte. Možná celkové hodnocení prozradím trochu předčasně, když řeknu, že Poslední upír je opravdu dobré čtivo. A je všechno jen ne brakový.

Za oponou vzniku díla

Snad to má co dělat i s dobou, kdy dílo bylo napsáno. V roce 1980 autorku ještě nemohla tolik postihnout módní vlna, kterou vyvolalo Interview s upírem. Vždyť od vydání nejslavnějšího románu Anne Rice uběhly sotva čtyři roky a to na světě ještě ani nebylo filmové zpracování s hvězdným hereckým obsazením ve složení Brad Pitt, Tom Cruise, Antonio Banderas, Kirsten Dunst – no však je znáte.

A byl to právě film, který ovlivnil nazírání milionů fanoušků na upírskou problematiku – respektive co si takový „správný upír“ může nebo nemůže dovolit, co ho zaručeně zabije, jak se člověk takovým upírem stane, popřípadě že stříbro způsobuje velmi nepříjemné svědivé vyrážky. To vše vytváří jakési obecné povědomí o tom, kdo to vlastně upír je.

Poslední upír Suzy M. Charnasové je ale jiný a možná proto se z mé strany těší takové oblibě. Jakékoli vzory, které by ve většině případů správného upíra popisovaly, zde prostě nefungují nebo jsou vyvráceny jako naprostá pitomost. Určitou roli hraje i snaha autorky o racionální vysvětlení upírova původu, i když ještě stále zůstává dostatek prostoru pro onen prvek tajemna, který obvykle souvisí se skrývanou či naprosto neznámou minulostí hlavní postavy.

Netradiční pojetí upíra

Jaký je tedy upír Suzy Charnasové? Ve zkratce – všechno jen ne předvídatelný. Myslíte si, že ostré špičáky jsou základním znakem všech upírů? Omyl! Špičáky možná vypadají dobře na filmovém plátně, ale tady jejich praktičnost končí. Nebyla by daleko šikovnější přísavka s bodáčkem zespodu jazyka, která navíc vylučuje enzymy bránící srážení krve? Jistěže ano (pokud byste se nad tím zamysleli zcela nezaujatě z pohledu biologického).

Pokud chce predátor lovit tak nebezpečná zvířata, jako jsou lidé, musí s nimi umět dokonale splynout – doslova se stát jedním z nich, tedy alespoň naoko. Přečnívající horní špičáky jsou až příliš nápadné a muset si dávat neustále pozor, abyste při mluvě neodhalili zuby, je únavné. Navíc bezprostředně koušou pouze masožravci s úmyslem vyrvat z těla kusy masa. V obou zmiňovaných případech je tedy daleko praktičtější „bodáček.“ A nenápadnější.

Pak je tady ovšem klasická otázka ohledně kříže (či jiných křesťanských předmětů) jako prostředku k zabití upíra. A opět zklamu skalní příznivce klasického Draculy, když řeknu, že efekt takového krucifixu je naprosto nulový. Vemte kříž, dejte mu stříbrný lak, posvěťte a vystavte před lva s bláhovou nadějí, že zakňučí a uteče. Pokud je nažraný a vy budete mít to štěstí, nestane se nic. V tom horším případě se na vás vrhne.

Další velmi diskutovanou otázkou je světlo (především to sluneční). Upír je tvor veskrze noční (Homo sapient nocturnus), a tak mu nejspíš příliš holdovat nebude, ale že by se vlivem jeho působení rozpadl na prach? Absurdní.

Opět příklad z živočišné říše: Budete potřebovat jednu sovu, provázek a kolík. Vemte sovu, kolem nohy jí uvažte provázek, aby vám neuletěla, a přivažte ke kolíku pevně držícím v zemi. Pak vystavte přímému slunečního záření, dejme tomu ve dvě odpoledne. Když se pak za hodinu vrátíte, sova tam ještě zcela určitě bude. Možná naštvaná, ale živá.

Vědecký pohled na věc

Podstata, jakou Charnasová boří zažité mýty jeden po druhém, je jednoduchá a přitom jí to všechno tak nějak funguje a celkově prochází. Základním pilířem je logická úvaha říznutá špetkou evoluce a genetiky. Tak tedy dobře – upír. Jaký by asi byl jako skutečná živá bytost? Jak by se choval? Jaké by měl pudy? Jak by se jeho myšlení lišilo od lidí? Jak by se lišilo samotné jeho tělo, když by navenek mělo přesně kopírovat Homo sapiens sapiens?

Upír Suzy M. Charnasové je živá bytost stvořená evolucí. Odmyslete si duchovní vlivy (jakou je představa upíra jakožto zplozence samotných pekel) a začněte nad upírskou entitou přemýšlet trochu racionálněji. Pravděpodobně dojdete k něčemu podobnému jako autorka a možná přijdete i na něco dalšího.

Kliknutím zde přejdete na článek Upír jako živá bytost stvořená evolucí, který je doslovnou citací jedné odvážné teorie právě z této knihy.

Literární hodnota

Kupodivu tento relativně vědecký pohled nebrání samotnému ději, aby se stal těžkopádným či dokonce nudným pod vahou své přílišné rozumnosti. Právě naopak – pomáhá mu stát se uvěřitelnějším. Upír loví, protože musí. Kdyby se nenakrmil, zemřel by stejně jako vyhladovělý člověk. Jediným rozdílem je to, že upír si bere jen tolik, kolik nezbytně potřebuje k životu. Neplýtvá tak jako lidé a tím si získává další sympatie svých čtenářů.

Když zcela pominu přínos knihy z pohledu novátorského smýšlení, dalším zajímavým aspektem je samotný příběh. V podstatě se jedná o cyklus pěti volně propojených novel s naším upírem v hlavní roli, které vyšly v jednom svazku The Vampire Tapestry (1980) a v roce 1993 jsou poprvé přeloženy do češtiny pod názvem Poslední upír.

Prostě skvělé hlášky

Dalším neodmyslitelným pozitivem jsou hlášky, výroky či dialogy/monology. Některé vyloženě rozesmějí, jiné šokují, dokonce i přivedou ke krátkému zamyšlení.

Zdánlivá relativnost dobra a zla:

„Zeptejte se Weylanda, co je dobré, a řekne krev.“

A pak že na upíry neletí holky:

„Co je s knížetem Draculou? Myslím, že jsem diagnostikovala nepotlačitelnou touhu po jeho úchvatném těle.“

Při sexu:

„Už nebudeme mluvit, Weylande,“ zašeptala. „To je práce těla.“

A další skvělé věty, kterými se to v knize jenom hemží. Možná jste po této malé ukázce shledali jistý sexistický náboj, ale nenechte se zmást. K pohlavnímu styku dojde v celé knize jen jednou a to ještě za velmi zajímavých okolností.

Celkové hodnocení

Takže jaký je Poslední upír? Stojí nebo nestojí za to si ho přečíst (pokud jste se ještě nerozhodli po předchozí salvě pochval)? Podle mého názoru určitě stojí a pokud jste velkými fanoušky upírů, tak nejen přečíst, ale rovnou natrvalo zařadit do knihovničky. Rozhodně nebudete litovat.

Z amerického originálu: The Vampire Tapestry

Vydal: Talpress (1993)

Hodnocení: 95%